Pamětní kniha 3. díl
Rok 1969 - 1972
Obsah pamětní knihy
Pamětní kniha - textová část
Pohled na Vyšehoří - strana 1
Úvod - strana 6-7
Historie obce - strana 8-10
Z pramenů pana Jana Tunyse, vzpomínky a záznamy rodáka v letech 1890 - 1910 - strana 12-41
Shrnutí poválečné doby - strana 42-48
Rok 1969 - strana 49-51
Rok 1970 - strana 52-53
Rok 1971 - strana 54-55
Rok 1972 - strana 56-57
Rok 1973 - strana 58-61
Rok 1974 - strana 62-64
Rok 1975 - strana 65-67
Rok 1976 - strana 68-69
Rok 1977 - strana 70-71
Rok 1978 - strana 72-73
Rok 1979 - strana 74-75
Rok 1980 - strana 76
Rok 1981 - strana 77-79
Rok 1982 - strana 80-83
Rok 1983 - strana 84-89
Rok 1984 - strana 90-95
Rok 1985 - strana 96-98
Rok 1986 - strana 99-103
Rok 1987 - strana 104-105
Rok 1988 - strana 106-107
Rok 1989 - strana 108-111
Rok 1990 - strana 112-115
Rok 1991 - strana 116-118
Rok 1992 - strana 119- 24
Rok 1993 - strana 125-129
Rok 1994 - strana 130-133
Rok 1995 - strana 134-138
Rok 1996 - strana 139-146
Rok 1997 - strana 147-156
Rok 1998 - strana 157- 79
Rok 1999 - strana 180-200
Evidence obyvatel - tabulky - strana 201-218
Přehled významných osob a funkcí v obci - strana 219-221
Evidence obyvatel ve Vyšehoří ke dne 31.12.1999 - strana 222-227
Evidence chalupářů ve Vyšehoří - strana 227
Pamětní kniha - obrazová příloha
Úvodem - strana 228
Nákres stavby školy - plánek 1881 - strana 230-233
Kupní smlouva 1-1885 - strana 234-239
Kupní smlouva 2-1885 - strana 240-243
Prohlášení 1-1889 - strana 244-246
Směnka - 1887 - strana 247
Prohlášení 2-1889 - strana 248-249
Soudní zápis - 1889 - strana 250-251
Hlasovací lístek 1994 - strana 252
Hlasovací lístek 1998 - strana 253
MDŽ - strana 254-264
Mikulášská nadílka 1973 - strana 266
Beseda s důchodci - strana 268-278
Promítání filmů ve škole - strana 280-284
Pionýrský slib 1974 - strana 286-292
Průkaz SSM - strana 293
Vítání občánků - strana 294-304
Budova kulturního domu 1974 - strana 306
Požární zbrojnice - stará - nová + stará sušárna - dříve u č.69 - strana 308
Rekonstrukce potoka 1975 + stará sběrna mléka - strana 310
Kostel + budova školy 1975 - strana 312
Nádrž na horním konci obce - strana 314
Velikonoce 1989, 1997 a 1999 - strana 316
Kříže v obci - strana 318
Fotografie domů - strana 320-366
Záplavy 1997 - strana 368
Sjezd rodáků 1998 - strana 370-376
Pozvánka na sjezd rodáků - strana 378
Brožura ke sjezdu rodáků - strana 380
Významná výročí občanů - strana 382
Maškarní ples dětí 1998 - strana 384-386
Vánoční nadílka 1998 - strana 388
Oslava zlaté svatby - Krobotovi - strana 390
Oslava 94. narozenin - Krobotovi - strana 392
Vyšehorský zpravodaj 1999 - strana 394
Zatmění slunce 1999 - strana 396
Školní akce - strana 398
Školní třídy 1956 - 1975 - strana 400-414
Farář Horáček František - strana 416
Úvod - strana 6-7
Historie obce - strana 8-10
Z pramenů pana Jana Tunyse, vzpomínky a záznamy rodáka v letech 1890 - 1910 - strana 12-41
Shrnutí poválečné doby - strana 42-48
Rok 1969 - strana 49-51
Rok 1970 - strana 52-53
Rok 1971 - strana 54-55
Rok 1972 - strana 56-57
Rok 1973 - strana 58-61
Rok 1974 - strana 62-64
Rok 1975 - strana 65-67
Rok 1976 - strana 68-69
Rok 1977 - strana 70-71
Rok 1978 - strana 72-73
Rok 1979 - strana 74-75
Rok 1980 - strana 76
Rok 1981 - strana 77-79
Rok 1982 - strana 80-83
Rok 1983 - strana 84-89
Rok 1984 - strana 90-95
Rok 1985 - strana 96-98
Rok 1986 - strana 99-103
Rok 1987 - strana 104-105
Rok 1988 - strana 106-107
Rok 1989 - strana 108-111
Rok 1990 - strana 112-115
Rok 1991 - strana 116-118
Rok 1992 - strana 119- 24
Rok 1993 - strana 125-129
Rok 1994 - strana 130-133
Rok 1995 - strana 134-138
Rok 1996 - strana 139-146
Rok 1997 - strana 147-156
Rok 1998 - strana 157- 79
Rok 1999 - strana 180-200
Evidence obyvatel - tabulky - strana 201-218
Přehled významných osob a funkcí v obci - strana 219-221
Evidence obyvatel ve Vyšehoří ke dne 31.12.1999 - strana 222-227
Evidence chalupářů ve Vyšehoří - strana 227
Pamětní kniha - obrazová příloha
Úvodem - strana 228
Nákres stavby školy - plánek 1881 - strana 230-233
Kupní smlouva 1-1885 - strana 234-239
Kupní smlouva 2-1885 - strana 240-243
Prohlášení 1-1889 - strana 244-246
Směnka - 1887 - strana 247
Prohlášení 2-1889 - strana 248-249
Soudní zápis - 1889 - strana 250-251
Hlasovací lístek 1994 - strana 252
Hlasovací lístek 1998 - strana 253
MDŽ - strana 254-264
Mikulášská nadílka 1973 - strana 266
Beseda s důchodci - strana 268-278
Promítání filmů ve škole - strana 280-284
Pionýrský slib 1974 - strana 286-292
Průkaz SSM - strana 293
Vítání občánků - strana 294-304
Budova kulturního domu 1974 - strana 306
Požární zbrojnice - stará - nová + stará sušárna - dříve u č.69 - strana 308
Rekonstrukce potoka 1975 + stará sběrna mléka - strana 310
Kostel + budova školy 1975 - strana 312
Nádrž na horním konci obce - strana 314
Velikonoce 1989, 1997 a 1999 - strana 316
Kříže v obci - strana 318
Fotografie domů - strana 320-366
Záplavy 1997 - strana 368
Sjezd rodáků 1998 - strana 370-376
Pozvánka na sjezd rodáků - strana 378
Brožura ke sjezdu rodáků - strana 380
Významná výročí občanů - strana 382
Maškarní ples dětí 1998 - strana 384-386
Vánoční nadílka 1998 - strana 388
Oslava zlaté svatby - Krobotovi - strana 390
Oslava 94. narozenin - Krobotovi - strana 392
Vyšehorský zpravodaj 1999 - strana 394
Zatmění slunce 1999 - strana 396
Školní akce - strana 398
Školní třídy 1956 - 1975 - strana 400-414
Farář Horáček František - strana 416
Historie obce Vyšehoří
Nyní Vás seznámím s historií Obce Vyšehoří tak, jak je psáno ve starých pramenech od vzniku této obce až do dněšní doby.
Jméno obce vzniklo pravděpodobně díky své poloze na kopci. Někteří historikové však připouští i možnost vzniku podle vlastního jména Vyšehor. Německé jméno vsi bylo původně Wischehorsch, za okupace se naše obec jmenovala Hochberg.
Obec Vyšehoří se rozkládá částečně v údolí Vyšehorského potoka a z větší části na návrší, které jeho činností vzniklo na úpatí kopců západně od obce. Obec leží na předělu mezi východními svahy Zábřežské vrchoviny a rovinou soutoku Moravy a Desné. Tomuto předělu také odpovídá vzhled katatru.
Vyšehoří, jak naznačuje i název, leží na návrší, které se zvedá z údolí řeky Moravy na západ do Drozdovské vrchoviny. Nadmořská výška je 324 metry na katastru o rozloze 547 hektarů.
Největší a zároveň nejbližší vyvýšeninou, která leží směrem na západ od obce, je kopec, kterému se říká „Homole“. Jeho výška je 516 metrů nad mořem, avšak leží již na území Obce Postřelmůvka. Podle ústního podání se prý jedná o vyhaslou třetihorní sopku. Geologickým průzkumem, který byl proveden v 18. století profesorem Štolbou, bylo zjištěno, že se v tomto masívu nachází ložiska tuhy a ohnivzdorného jílu.
Zatímco na západě stoupají kopce protkané hlubokými potočními údolími až do pětisetmetrové výšky okolo vrchů „Homole“ (516 m) a „Háječek“ (603 m) na východě obce, směrem k Chromči klesá nadmořská výška vesměs rovinatých pozemků až na 300 m nadmořské výšky.
Obcí prochází jediná silnice druhé třídy ze Zábřeha na Mor. na rozcestí „Loučení“ mezi Kláštercem a Bludovem.
Na pečeti máme kolmo postavenou radlici, která je provázena sedmi hvězdičkami.
Historické osudy naší vesnice jsou od první zmínky v pramenech z roku 1397. Ves patřila původně k rudskému panství a její tehdejší majitel byl Štěpán ze Šternberka. V roce 1392 zahynul bez potomků a jeho panství připadlo markraběti Joštovi, který dal naši obec v roce 1397 zapsat i se Zábřehem v léno svému švagru Petru z Kravař na Plumlově. Tato zmínka je pro Vyšehoří prvním historickým podkladem o jeho existenci.
Po Petrovi z Kravař byli vlastníci naší obce jeho synové Beneš a Jindřich. Dalšími majiteli vesnice se po těchto bratřích stal v roce 1447 Jan Tunkl z Brníčka.
Vyšehoří se tak stalo až do konce feudální správy součástí zábřežského dominia.
Podle berního úřadu z roku 1516 bylo ve Vyšehoří devět usedlíků, od nichž Štěpán Fojt a Vašek konšel přinesli tři zlaté. Podle urbáře zábřežského panství z roku 1585 tu bylo 8 rolníků, dva zahradníci a tři chalupníci, celkem 13 usedlýků. Stejný počet usedlíků byl tu i v roce 1637.
Po třicetileté válce v roce 1677 opět 13 obyvatel.
V roce 1771 mělo Vyšehoří 109 obyvatel české národnosti, roku 1793 35 domů se 193 obyvateli a 180 jitry nevalné půdy. V roce 1834 vzrostl počet osob na 273, které žily ve 40 domech.
Naše obec byla vždy a bez výjimky českou vesnicí. Pro Vyšehoří zůstaly i po roce 1848 všechny vyšší právní i soudní orgány v Zábřehu.
Od nejstarší doby jsme byli přifařeni do Klášterce, tamtéž i chodily děti z naší obce do školy až do roku 1885. Základní jednotřídní škola byla zde zřízena právě zmíněného roku.
V roce 1880 žilo v naší obci ve 49 domech 300 obyvatel národnosti slovanské a náboženství katolického. V roce 1890 při sčítání lidu žilo v naší obci 154 mužů a 150 žen, celkem 304 obyvatel.
Naši obyvatelé se ponejvíce živili zemědělstvím a řemeslnictvím. Největší vliv od první republiky měli agrárníci, kteří zde pravidelně vítězili ve volbách.
V roce 1900 žilo v naší vesnici v 50 domech 294 obyvatel. Po druhé světové válce odešlo z obce několik rodin osídlovat opuštěné pohraničí, kde zakládaly svoje nové domovy. V roce 1950 žilo v 69 domech 241 osob.
Tehdejší JZD se roku 1967 spojilo se zemědělským družstvem v Chromči a společně potom vstoupili v roce 1971 do družstva v Bludově. Škola byla zrušena a v místě zůstal v roce 1990 jediný obchod s potravinami. V roce 1991, ještě v rámci Bludova, žilo v naší obci v 52 domech 169 usedlíků. Zdejší barokní kaple pochází pravděpodobně z počátku 18. století a je postavena v centru obce. Dle ústního podání Joklíka Josefa byla naše kaple kdysi pouze dřevěná a malá. Začátkem našeho století byla rekonstruována, původní dřevěná byla zbourána a postavena ze zdiva.
Na území se nachází několik křížů podobné architektury. Ukázky lidové podoby se bohužel nezachovaly. Jen domek po Kubíčkových a domek po Janků Medardovi jsou ještě v původním kabátě.
V roce 1992 jsme se konečně osamostatnili a po dlouhé době vzniklo první obecní zastupitelstvo v čele se starostou obce, volené našimi občany.
Počet obyvatel se v posledních pěti letech ustálil a kolísá v rozmezí od 195 do 200. Ke dni 10.7.1998 žilo v naší vesnici 200 obyvatel. Průměrný věk našich občanů je 37 roků.
Obcí protéká jediný potok, kterému se říká „Postřelmovský“ a skládá se ze tří na sobě nezávislých pramenů. Pod obcí vtéká do „strouhy“, která je pozůstatkem tunklovských vodních děl, dále odtud do řeky Moravy. Tuto „strouhu“ dal vykopat kolem roku 1489 Jiří Tunkl st. z Brníčka pro snazší napájení svých rybníků pod Rovenskem a v Závořicích.
Není prokázáno, že by, jak píše František Poštulka, v prohlubenině nad „strouhou“ u Dolečka mívali držitelé Chromče – vladykové z Bukůvky – pivo a víno. Onen pozemek jim totiž nenáležel.
Obec vlastní taktéž malý lesní pozemek o rozloze asi 4,5 hektarů a nachází se na horním konci obce. Z našich kopců nad obcí je překrásný pohled na kotlinu řeky Moravy a na začátek „Hané“.
V dnešní době dojíždí děti jak do mateřské školky, tak i do škol do vedlejších obcí a do města Zábřeha.
Většina obyvatel obce nyní dojíždí do zaměstnání do Postřelmova, Šumperka, Bludova, Zábřeha a Olšan.
Jméno obce vzniklo pravděpodobně díky své poloze na kopci. Někteří historikové však připouští i možnost vzniku podle vlastního jména Vyšehor. Německé jméno vsi bylo původně Wischehorsch, za okupace se naše obec jmenovala Hochberg.
Obec Vyšehoří se rozkládá částečně v údolí Vyšehorského potoka a z větší části na návrší, které jeho činností vzniklo na úpatí kopců západně od obce. Obec leží na předělu mezi východními svahy Zábřežské vrchoviny a rovinou soutoku Moravy a Desné. Tomuto předělu také odpovídá vzhled katatru.
Vyšehoří, jak naznačuje i název, leží na návrší, které se zvedá z údolí řeky Moravy na západ do Drozdovské vrchoviny. Nadmořská výška je 324 metry na katastru o rozloze 547 hektarů.
Největší a zároveň nejbližší vyvýšeninou, která leží směrem na západ od obce, je kopec, kterému se říká „Homole“. Jeho výška je 516 metrů nad mořem, avšak leží již na území Obce Postřelmůvka. Podle ústního podání se prý jedná o vyhaslou třetihorní sopku. Geologickým průzkumem, který byl proveden v 18. století profesorem Štolbou, bylo zjištěno, že se v tomto masívu nachází ložiska tuhy a ohnivzdorného jílu.
Zatímco na západě stoupají kopce protkané hlubokými potočními údolími až do pětisetmetrové výšky okolo vrchů „Homole“ (516 m) a „Háječek“ (603 m) na východě obce, směrem k Chromči klesá nadmořská výška vesměs rovinatých pozemků až na 300 m nadmořské výšky.
Obcí prochází jediná silnice druhé třídy ze Zábřeha na Mor. na rozcestí „Loučení“ mezi Kláštercem a Bludovem.
Na pečeti máme kolmo postavenou radlici, která je provázena sedmi hvězdičkami.
Historické osudy naší vesnice jsou od první zmínky v pramenech z roku 1397. Ves patřila původně k rudskému panství a její tehdejší majitel byl Štěpán ze Šternberka. V roce 1392 zahynul bez potomků a jeho panství připadlo markraběti Joštovi, který dal naši obec v roce 1397 zapsat i se Zábřehem v léno svému švagru Petru z Kravař na Plumlově. Tato zmínka je pro Vyšehoří prvním historickým podkladem o jeho existenci.
Po Petrovi z Kravař byli vlastníci naší obce jeho synové Beneš a Jindřich. Dalšími majiteli vesnice se po těchto bratřích stal v roce 1447 Jan Tunkl z Brníčka.
Vyšehoří se tak stalo až do konce feudální správy součástí zábřežského dominia.
Podle berního úřadu z roku 1516 bylo ve Vyšehoří devět usedlíků, od nichž Štěpán Fojt a Vašek konšel přinesli tři zlaté. Podle urbáře zábřežského panství z roku 1585 tu bylo 8 rolníků, dva zahradníci a tři chalupníci, celkem 13 usedlýků. Stejný počet usedlíků byl tu i v roce 1637.
Po třicetileté válce v roce 1677 opět 13 obyvatel.
V roce 1771 mělo Vyšehoří 109 obyvatel české národnosti, roku 1793 35 domů se 193 obyvateli a 180 jitry nevalné půdy. V roce 1834 vzrostl počet osob na 273, které žily ve 40 domech.
Naše obec byla vždy a bez výjimky českou vesnicí. Pro Vyšehoří zůstaly i po roce 1848 všechny vyšší právní i soudní orgány v Zábřehu.
Od nejstarší doby jsme byli přifařeni do Klášterce, tamtéž i chodily děti z naší obce do školy až do roku 1885. Základní jednotřídní škola byla zde zřízena právě zmíněného roku.
V roce 1880 žilo v naší obci ve 49 domech 300 obyvatel národnosti slovanské a náboženství katolického. V roce 1890 při sčítání lidu žilo v naší obci 154 mužů a 150 žen, celkem 304 obyvatel.
Naši obyvatelé se ponejvíce živili zemědělstvím a řemeslnictvím. Největší vliv od první republiky měli agrárníci, kteří zde pravidelně vítězili ve volbách.
V roce 1900 žilo v naší vesnici v 50 domech 294 obyvatel. Po druhé světové válce odešlo z obce několik rodin osídlovat opuštěné pohraničí, kde zakládaly svoje nové domovy. V roce 1950 žilo v 69 domech 241 osob.
Tehdejší JZD se roku 1967 spojilo se zemědělským družstvem v Chromči a společně potom vstoupili v roce 1971 do družstva v Bludově. Škola byla zrušena a v místě zůstal v roce 1990 jediný obchod s potravinami. V roce 1991, ještě v rámci Bludova, žilo v naší obci v 52 domech 169 usedlíků. Zdejší barokní kaple pochází pravděpodobně z počátku 18. století a je postavena v centru obce. Dle ústního podání Joklíka Josefa byla naše kaple kdysi pouze dřevěná a malá. Začátkem našeho století byla rekonstruována, původní dřevěná byla zbourána a postavena ze zdiva.
Na území se nachází několik křížů podobné architektury. Ukázky lidové podoby se bohužel nezachovaly. Jen domek po Kubíčkových a domek po Janků Medardovi jsou ještě v původním kabátě.
V roce 1992 jsme se konečně osamostatnili a po dlouhé době vzniklo první obecní zastupitelstvo v čele se starostou obce, volené našimi občany.
Počet obyvatel se v posledních pěti letech ustálil a kolísá v rozmezí od 195 do 200. Ke dni 10.7.1998 žilo v naší vesnici 200 obyvatel. Průměrný věk našich občanů je 37 roků.
Obcí protéká jediný potok, kterému se říká „Postřelmovský“ a skládá se ze tří na sobě nezávislých pramenů. Pod obcí vtéká do „strouhy“, která je pozůstatkem tunklovských vodních děl, dále odtud do řeky Moravy. Tuto „strouhu“ dal vykopat kolem roku 1489 Jiří Tunkl st. z Brníčka pro snazší napájení svých rybníků pod Rovenskem a v Závořicích.
Není prokázáno, že by, jak píše František Poštulka, v prohlubenině nad „strouhou“ u Dolečka mívali držitelé Chromče – vladykové z Bukůvky – pivo a víno. Onen pozemek jim totiž nenáležel.
Obec vlastní taktéž malý lesní pozemek o rozloze asi 4,5 hektarů a nachází se na horním konci obce. Z našich kopců nad obcí je překrásný pohled na kotlinu řeky Moravy a na začátek „Hané“.
V dnešní době dojíždí děti jak do mateřské školky, tak i do škol do vedlejších obcí a do města Zábřeha.
Většina obyvatel obce nyní dojíždí do zaměstnání do Postřelmova, Šumperka, Bludova, Zábřeha a Olšan.
Z pramenů pana Jana Tunyse, vzpomínky a záznamy rodáka v letech 1890 - 1910
Obecní kronika zdejší počíná teprve zápisy za rok 1925, které zaznamenal tehdejší řídící učitel Stejskal. Podle kroniky měla naše obec 57 popisných čísel a 291 obyvatel. Počet popisných čísel od té doby vzrostl, počet obyvatel se však zmenšil. Je již jen několik pamětníků posledních dvou tisíciletí minulého století a proto je na čase, zachytit jejich vzpomínky na tuto dobu, nastínit obraz rozlohy obce, obraz života tehdejšího – jak kulturního, tak i sociálního – a oživit zapomenuté zvyky a obyčeje. Tím by mohla být obecní kronika doplněna za dřívější dobu, před rokem 1925.Odbor Národní Jednoty:
V neděli dne 28. října 1900 se konala v Postřelmůvku ustavující valná hromada Odboru Národní Jednoty pro Rovensko, Postřelmůvek a Vyšehoří se sídlem v Postřelmůvku.
Schůzi zahájil starosta obce Postřelmůvka František Fojt a pak promluvil jednatel Národní Jednoty pro vychodní Moravu JUDr. Richard Fischer z Olomouce.
Předsedou byl zvolen Válek František, správce školy ve Vyšehoří, jednatelem Šilberský Libor, správce školy v Postřelmůvku, členem výboru Gatěk Josef, učitel v Rovensku a po dalších třech členech výboru za Vyšehoří a Postřelmůvek.
Na schůzi dne 2. dubna 1905 v Postřelmůvku se dostavilo pouze 5 členů z Postřelmůvka a 27 členů z Vyšehoří. Pro nezájem členů z Postřelmůvka žádali členové z Vyšehoří utvoření samostatného odboru. K jeho ustanovení došlo na schůzi dne 30. července 1905 ve Vyšehoří v čís.24 (největší místnost v obci Jana Tunyse) a promluvil delegát ústředního výboru Národní Jednoty Macek Antonín, železniční úředník, rodák z Bohdíkova. Válek František zůstává předsedou a jednatelem byl zvolen Nezbeda Jan, později zastávali tuto funkci Hojgr Metod a Janků Josef.
V roce 1913 měl odbor Národní Jednoty ve Vyšehoří přes 40 členů. Knihovna odboru měla počátkem roku 1914 220 knih o 232 svazcích. Od roku 1914 až do roku 1919 nebyl odbor v činnosti. První schůze v samostatné republice byla 20. dubna 1919. Poslední zápis o schůzi – výroční valné hromadě – je z 16. ledna 1930.
Číslování domů:
Číslování obytných domů dolním koncem počínaje od 1 do 19, od 20 do 28 ukazuje na původní stav a polohu obytných stavení, když bylo provedeno číslování domů. Pozdější další čísla domovní jsou již na domech porůznu stojících. Čísla 42 až 46, 48 a 49 jsou již na „Drahách“. Těmto 7 malým chaloupkám pod strání přikrčeným se říkalo žertem „U sedmi šelem“. Číslo 47 má domek Hýbla Josefa. Škola, popisné číslo 50, byla postavena v roce 1885. Před rokem 1890 měla tedy obec 51 čísel – číslo 51 byl domek původně mých rodičů, potom Ignáce Vlčka a nyní Valenty Miroslava.
Zajímavosti v obci:
Místo mezi obcí a „Drahami“, porostlé po obou stranách potoka vrbami a vrbovím křovím, zvané „U pazderně“, bylo na jaře hřištěm dětí, zde se pásly husy s housátky a malá kůzlátka. Při tom kvetla výroba klukovských vrbových píšťalek asi 5 druhů, děvčata pletla ze sítí košíčky, čepice a jiné drobnosti. Tam bylo vlastně bělidlo lněného plátna, jehož pásy byly nataženy přes kůly a laťky a stále poléváno vodou. Tehdy se ještě hodně pěstoval len, spřádal se a z příze tkali plátno domácí tkalci, například rodina Kostrhounových v Klášterci v „Dole“, jak nazývána část Klášterce na cestě ke Zborovu. V místech, kde je domek Krále Metoděje, stála obecní pazderna (proto název „U Pazderně“), v letech devadesátých již jí nebylo. Na místě domku Krále Metoděje bylo obecní pole, jako též na místě domku čís.52 a tato dvě obecní políčka byla pronajímána bezzemkům – bývalo tam střídavě proso, čočka a brambory.
Když byl založen Sbor dobrovolných hasičů, byly zřízeny 4 vodní nádrže: nynější na „Drahách“, druhá před budovou nynějšího MNV, třetí pod statkem u domku Hýbla Josefa a čtvrtá před domkem Kotrašových. Tato nádrž brzy zanikla. Tehdy byla postavena zbrojnice pro stříkačku a vysoký sloup s příčkami na sušení hadic. Pod obydlím Taláček a Doležel byla po obou stranách cesty tzv. „Řádka“. Jednotlivým číslům byly na obecním pozemku přidělené záhony, kde si každý pro svou potřebu vypěstoval semena: řepu vodnici, hlávkové zelí, krmnou řepu (rápku a burynu), nebylo daleko k potoku pro vodu na zalévání. Odtud až k nynější silnici, ji k tomu počítaje, byla bahnitá louka zvaná „Na trávníku“.
Cesty v obci:
Nyní nepoužívané cesty: Od soutoků potoků ze „Smolinky“ a z „Drah“ vedla cesta potokem pod stavení Strakovo přes „Korýtko“ a vedle nad potokem do úvozu, jak se říká „Do rédu“.
Cesta do Klášterce vedla podél strouhy přes „Zábrančí“ ke statku Navrátila Václava, kde se dělila – první do vesnice a druhá na cestu od Postřelmůvka k Chromči. Potokem od domku bratří Balcárků až k domku Taláčkovu vedla cesta dále po „Řádkách“ na cestu Postřelmůvek - Chromeč. V zimě se jezdilo se saněmi přes louku „Na trávníku“, jak vede nyní silnice.
Názvy polí:
Různé byly názvy plí: Na dvořiskách, Na klénku, Za dolečkama, Na Blatnici, Na padělku, Na pinkosárku, Na červotočině, Na plavé, Na příhoně, Na vesníku, Na horách, Na zadních horách, Na zákopanici, U smrčiny, Na oséčí, Pod homolou, U zahrady, Na sekeře.
Statky:
Ze statků zůstaly z tehdejší doby téměř nezměněny: Navrátil, rod Kotrlých, pan Badal František – nyní Kvapilík, Kunčar, Krmela, rod Štajgl z Kosova / Macek, Jáně. Nejvetší byl statek u Hrochů, poslední majitel Tunys Jan.
Oba manželé zemřeli bezdětní. Bývaly na statku i dva páry koní.
Dále pak statek u Kubů, majitelem byl rod Tunysů, z něhož pocházel můj otec a otec Tunyse Josefa. Můj děd Jan Tunys zemřel na výměnku, nyní čís.61 (stavení výměnků byly opatřeny popisnými čísly). Statek přešel pak na Komendu Františka, později jej koupil Kubíček František z Klášterce, který jej pak prodal v březnu 1926 Urbanovi Janovi.
Statek u Pospíšilů, majitel bývalý starosta Tunys František (bude o něm zmínka později). Statek několikrát vyhořel a nebyl na dřívějším místě postaven znovu. Stával ve frontě se statkem Urbanovým a Jánětovým, nalevo od cesty za humna. Bývala tam hospoda (obecní koncese) a trafika. Tunys František bydlel pak nějaký čas v čís.20, které pak přešlo do majetku rodiny Hoškovi. Později byl statek obnoven na místě Kvapilem Josefem, kde dříve stávala stodola.
Statek v držení rodiny Krmelovy vyhořel i s výměnkem a stodolou (též stodola Kunčarova), nebyl znovu postaven, rodina se odstěhovala. Na místě statku postavil si obydlí otec Chaloupky Františka.
Při požáru nevyhořel statek čís.15, tomu zabránily dva košaté vysoké stromy - jasan a javor - u cesty.
V letech 1898 a 1899 byly prodány exekučně usedlosti čís.17, čís.22, čís.24 a čís.25. Rozprodávala je záložna v Postřelmově drobným zemědělcům, samozřejmě na dluh. Bývalí majitelé usedlostí se jako chudí vystěhovali.
Úpadky statků:
V letech devadesátých začíná úpadek některých statků, jehož příčinu dobře vystihuje tehdejší pořekadlo: Kočár, flinta, pes, brzy bude statek kdes. Byly to statky čís.25, čís.22 obzvláště, jak již zmíněno bývalý starosta Tunys František, dále statek čís.15, z něhož se Kotrlý Karel vystěhoval do Chorvatska a který přešel koupí na Badala Františka a Hedviku, která po smrti mužově se znovu provdala za nejmladšího syna z rodu Kotrlých Jana, který po návratu z vojenské služby pracoval na statku zprvu jako čeledín. Nemohlo ani být jinak. Dvě hospody v malé obci, karban a časté zájezdy do Zábřeha nepřispívaly ke zvelebení hospodářství. Neujal se ani chov ovcí – celkem asi 50 – 60 kusů s pasákem a se psem – ani pokus s dolováním uhlí u potůčku tekoucího ze „Smolinky“ v lese za loučkou, nyní Vařekovou, se nezdařil.
Velký požár:
Největší své doby byl snad požár 5 stodol 1. září 1891, kdy nebyl v obci ještě hasičský sbor. Vznikl – podle všech náznaků byl založen – ve stodole v čís.25 a při jihovýchodním silném větru lehly popelem stodoly u čís.24, 23, 22 a 21, ležící na zahradách téměř v řadě za sebou. Obytné budovy zůstaly. Požár vypukl asi v 8 hodin večer, šířil se velikou rychlostí, létaly hořící kusy šindele a došků. Každý chránil své. Se žebříků byly polévány střechy vodou z putýnek a věder, putujících rukama lidí od potoka ke stavením. Několik hasičských sborů nebylo s to zabránit šíření požáru směrem větru. Po ohni byl nalezen na stráni nad vesnicí dopis, který potvrzoval doměnku o úmyslném založení požáru. Zněl: „Na mezi jsem seděl, na oheň jsem hleděl, tuze mě to mrzelo, že víc nevyhořelo“.
Statek po posledním požáru zašel, nebyl obnoven na starém místě.
Za zmínku stojí, že téměř nikde nebylo pojmenováno obydlí podle správného příjmení majitele (výjimky tvoří Navrátil, Badal a Hojgr), ale přezdívkou, což bylo snazší pro přesnější určení stejných jmen, např. Tunys, Krmela, Chaloupka, Štodt.
Pohostinství:
Bývalý hostinec vdovy Mahlíčkové Filomeny, říkalo se tam tak „U Jurků“, Urban, rod Indrů – Bartoš a Janků.
V únoru 1911 prodala obec hostinskou koncesi natrvalo Badalovi Janovi za 400 Korun.
Život v obci:
Vyšehoří byla bohatá obec, selské grunty byly velké s mnoha polnostmi a lesy. Domky ostatních obyvatel byly malé, i dřevěné, došky kryté, často s podlahou z udusané hlíny. Dveře nebyly na zámek, na noc dostačila dřevěná závora za dveřmi uvnitř, zvenku na provázek nebo řemínek, tahaná ze zářezu, do nějž zapadala. Zlodějů se nikdo neobával, mnoho k ukradení nebylo. Vloudil – li se do obce podezřelý člověk – trhan – poslali starší lidé děti doma hlídající hned někoho na nejbližší pole pro muže a takový podezřelý člověk byl náležitě vyzpovídán, vyveden za obec, kde se mu dostalo pořádného výprasku řemeny, provazem nebo i tyčkou z plotu, třeba s hřebíkem.
Těžba uhlí:
Bylo zde asi 4 nebo 5 havířů, jejichž stejnokroj jsme jako kluci obdivovali pro krejzlíky a spoustu knoflíčků. Pro beznadějnost podniku nebo z finančních důvodů odešli a místo s jámou zpustlo, jáma se časem zbořila i s rumpálem, byla zatopena spodní vodou.
Alkoholismus:
Alkohol v těch letech působil zhoubně zde i v okolí. V obou hospodách se prodávala jen kořalka a rum, pivo a víno již méně. Bývaly v obou hospodách na náspi narovnány stohy beček od kořalky. Nebylo také divu.
V Prostějově byla firma Weigel, která vyráběla samorežnou (prý od těch dob, co tam čert naučil žida kořalku pálit). V Zábřeze, v domě, kde je nyní kino v ulici k bývalému gymnasiu, byl koloniální obchod Němce Kafky, který vedla jeho manželka a on sám dělal cestujícího s kořalkou firmě Weigel. Měl kočár, pár koní a kočího a jezdil po celém kraji. Jistě to byl obchod výnosný, když to vynášelo pro něho, kočího a pár koní s kočárem. Byla také konkurence, žid Fröhlich, nájemce dvora v Rovensku, měl v Zábřeze palírnu a dodával také samorežnou i pálenou z brambor. Také byla svého času palírna v Rudě naproti zámku, hned na kraji nalevo při cestě z Klášterce. Tam se také dělaly jitrnice, o nichž rudský farář žertem tvrdil, že je možno je jíst i v pátek. Přešla ta doba kořalkového moru, jak o něm a o následcích tímto morem způsobených píše na prvních stránkách kronika za rok 1925. Nebylo zde školy, naši tátové a mámy chodily do Postřelmůvka a to jen když bylo na školu kdy.
Stavba školy:
Však je v kronice též zmínka, kolik škola stála přes svépomoc občanů při stavbě a kolik se propilo. Kronika uvádí částku 4.500 zlatých, ale bývalý starosta Janků Medard uvádí ve svém dopise kronikáři, že poslední dluh byl splacen v roce 1903 a že škola stála 7.000 zlatých. Na tuto sumu asi původní dluh 4.500 zlatých za 19 let vzrostl. Sám stavitel Švestka ze Šumperka prý prohlásil, kdyby mu byli stavbu zadali, že by postavil školu na poschodí sám za takové peníze a odevzdal jim jen klíče.
První učitel ve škole:
Prvním učitelem na zdejší škole byl nadučitel Doležel, který pak odešel jako řídící učitel do Rovenska, odtud odešel i na odpočinek. Po něm přišel řídící učitel Válek František, který byl nejen dobrým učitelem žáků, ale i občanů. Bývaly to denní besedy v létě na zahrádce v čís.18 se staršími sousedy, v neděli často s mladší mládeží škole odrostlou, byly nacvičovány zpěvy a sólové výstupy pro obveselení občanů. Později došlo i na divadelní představení, to když v roce 1900 byl založen Místní Odbor Národní jednoty pro severovýchodní Moravu v Olomouci. Tehdy sem byl vyslán adjunkt státních drah, pozdější vrchní inspektor a přepravní kontrolor Macek Antonín, rodák bohdíkovský, který ač ve státní službě nebál se pracovati proti tehdejší násilné germanizaci kraje. Přičiněním Válka Františka byl založen v roce 1892 Sbor dobrovolných hasičů (výstrahou byl velký požár stodol v roce 1891). Byla zakoupena hasičská stříkačka, u níž jsou zvěčněni na fotografii tehdejší členové.
Výpis ze školní kroniky:
Vyšehoří bylo školou spojeno s Postřelmůvkem (tehdy Malý Postřelmov) vyučovalo se v soukromých domech, a to buď řemeslníci nebo vysloužilí vojáci. Teprve v roce 1839 vystavěna byla v Postřelmůvku školní budova. Škola však nestačila, bylo až 150 dětí. Proto na žádost obce Vyšehoří zemská školní rada výnosem z 15. listopadu 1884 stavbu školy povolila.
Základní kámen byl položen za starosty Kunčara Františka a stavba byla dokončena v roce 1885 nákladem 4.500 zlatých stavitelem Švestkou ze Šumperka.
První učitelem byl Doležel Josef, rodem z Odrlic u Litovle, když již 7 roků působil na škole v Dubicku. Dne 30. srpna 1886 byl před obcí uvítán a před školou mu starosta obce Tunys František odevzdal klíče. Dětí školou povinných bylo 52.
Doležel Josef byl v srpnu 1891 ustanoven nadučitelem v Rovensku a 1. září 1891 nastoupil Válek František, definitivní podučitel z Dubicka a byl v listopadu t.r. ustanoven učitelem. Byl rodákem z Předmostí u Přerova. V roce 1887 byl ustanoven prozatímním podučitelem v Rovensku, odtud byl po 3 a půl roce ustanoven podučitelem v Dubicku.
V roce 1892 bylo celkem 49 žáků, pro žákovskou knihovnu bylo zakoupeno 30 knížek, takže již knihovna měla celkem 69 svazků.
Akademický feriální klub „Haná“ zřídil zde knihovnu pro lid na žádost správy školy.
Ve správě za rok 1896 – 1897 píše správce školy o žactvu:
Prospěch byl celkem dobrý, ačkoliv při dobře řízeném vyučování mohlo se lepších výsledků dodělati, čehož hlavní překážkou byla zvláštní otupělost a neobyčejná duševní lenost či snad ochablost stálá, ve které žáci trvali. Tato lenost duševní měla ty nepříjemné následky pro úspěch vyučování, že mnohdy pro věci, které žákům podány a od těchto pochopeny – byly ihned zapomenuty – čímž učivo mohlo se jen velmi zvolna podávati, čímž zase trpěli žác schopnější.
Tato otupělost byla patrna hlavně v měsících a v postě každého roku – čehož příčina je, že dítky v zimě přicházejí do školy bez jídla mnohdy, jelikož rodiče leží dlouho, aby uspořili na jídle a na topivu a pak teprve k 10. hodině dopolední vaří snídani a oběd. V postě pak se jí jednou, nejvýše dvakrát za den. Touto nedostatečnou výživou dítky velmi se seslabují a na vzrůstu zakrňují, dle toho pak i činnost duševní jest velmi slabá.
Dosavadní správce školy František Válek má 1 rok zdravotní dovolenou, od 16. září do 31. října 1907 spravuje školu učitel Žáček E. z Chromče, od 1. listopadu do konce února 1908 učitel Gatěk Josef z Postřelmova, od března pak učitel Minář Karel z Bartoňova, který po pensionování Františka Válka (10. června 1908) byl ustanoven správcem školy.
V témže školním roce vyučuje ručním pracím Klimešová Terezie z Postřelmova.
Správce školy František Minář měl pro nemoc dovolenou od 21. dubna 1913 do 15. února 1916. Učil za něho František Brtníček ze Sudkova a Alois Svozil z Bludova.
12. září 1917 byla ustanovena definitivně pro vyučování ručních prací na školách v Rovensku, Postřelmůvku a ve Vyšehoří Doleželová Olga z Rovenska, Terezie Klimešová učí v Postřelmově a v Kolšově.
Industriální učitelka Doleželová Olga byla ustanovena do Zábřeha a do Vyšehoří poslána Doleželová Marie z Nemile, která vyučovala v Bohuslavicích a v Lukavici.
Dnem 1. září odchází Minář Karel jako řídící učitel do Olšan (zemřel dne 3. března 1921 v Bludově), na jeho místo zatímní správce Kincl Vojtěch z Postřelmova. Definitivně obsazeno místo správce školy učitelem Stejskalem Josefem ze Zborova (rodák z Postřelmůvka), který se ujal správy školy dnem 1. září 1923.
V roce 1923 vyučuje ručním pracím ženským s naukou o domácím hospodářství Fojtová Božena (rozená Hubová), provdaná v Postřelmůvku.
1. září 1931 odchází Stejskal Josef jako řídící trojtřídní školy do Písařova a vystřídal jej jako zatímní správce Kácel Josef z Veleboře.
Ve školním roce 1934 – 1935 se vzdala Fojtová Božena pro chorobu služby po 11 letech působení. Na její místo nastoupila Eleonora Vicenecová, výpomocná učitelka ženských ručních prací, rodem z Litovle. Byla ve školním roce 1936 – 1937 přeložena do Václavova a za ni z Václavova defnitivní učitelka Novotná Květoslava.
Dne 9. března 1939 byl přeložen Kácel Josef do Visly Polom u Opavy a na jeho místo přišel výpomocný učitel Coufal Jaroslav z měšťanské školy v Postřelmově, který pak byl od 1. června 1940 přeložen do Hrabové a zde pověřen správou školy Nantl Břetislav, dříve v Hrabové.
Ženským ručním pracím vyučuje Straková Marie ze Studýnek. Od 1. května 1946 odešla do Bušína a Horních Studýnek a za ni nastoupila Vepřková Květoslava z Postřelmova jen do konce školního roku a pak zase Straková Marie.
Ředitel Nantl Břetislav byl přidělen na školský referát ONV a 1. září nastoupil nově ustanovený učitel Matějček František z Bludova. Dnem 1. září 1960 byl přeložen na dvojtřídku do Kolšova a nastoupil jako ředitel Hrbáček Jiří ze školy v Crhově.
Gymnasium v Zábřeze:
21. září 1892 sešlo se v Lošticích na popud Akademického odboru Národní jednoty pro severovýchodní Moravu na 500 delegátů z okresu Šilperk, Zábřeh, Šumperk a Litovel a byl zvolen výkonný výbor, který měl podniknout kroky k založení české střední školy na severní Moravě. Ač o střední školu se ucházely Loštice a Jevíčko, rozhodnutí padlo pro Zábřeh.
Za dobu tří let až do založení Gymnasijní Matice v Zábřehu sešlo se na sbírkách na 28.000 zlatých. Za tyto peníze a s podporou Ústřední Matice školské v Praze zřízeny byly v Zábřeze v roce 1896 první dvě třídy českého gymnasia. Přesto, že Němci, zvláště továrník Brass, kladli překážky zřízení a pak i stavbě, přece pro školní rok 189 (1900 stála již část budovy gymnasia do tovární ulice, rozestavěna byla pak část přední do náměstíčka) tam dal Brass schválně postavit hasičskou zbrojnici, a zadní trakt k silnici postřelmovské. Jaké překážky Němci nastrojili dosvědčuje vzpomínka syna prvního ředitele gymnasia Dra. Fr. Kahlíka hudebního skladatele Václava Kahlíka.
Po večírku pořádaném roku 1948 Sdružením přátel Severní Moravy v Praze na památku 40. výročí smrti prvního ředitele matičního gymnasia v Zábřeze vyprávěl v uzším kroužku jeho syn Václav Kahlík, hudební skladatel, tyto dvě příhody z otcova života:
"Zábřežská Matice školská se pustila do stavby budovy gymnasia bez náležitého finančního zajištění a tak často hrozilo zastavení práce pro nedostatek peněz. Jedna z nejtěžších chvil nastala, když zdi budovy stály, ale nebylo na střechu. Ve schůzi stavebního výboru se přítomný Dr. Kahlík přiznal, že se zná s olomouckým arcibiskupem Drem Kohnem. Velmi rychle uložil výbor řediteli, aby u něho zkusil štěstí. Ředitel přijel do Olomouce, dal se u arcibiskupa ohlásit a byl bez dalšího přijat."
Prvním učitelem na zdejší škole byl nadučitel Doležel, který pak odešel jako řídící učitel do Rovenska, odtud odešel i na odpočinek. Po něm přišel řídící učitel Válek František, který byl nejen dobrým učitelem žáků, ale i občanů. Bývaly to denní besedy v létě na zahrádce v čís.18 se staršími sousedy, v neděli často s mladší mládeží škole odrostlou, byly nacvičovány zpěvy a sólové výstupy pro obveselení občanů. Později došlo i na divadelní představení, to když v roce 1900 byl založen Místní Odbor Národní jednoty pro severovýchodní Moravu v Olomouci. Tehdy sem byl vyslán adjunkt státních drah, pozdější vrchní inspektor a přepravní kontrolor Macek Antonín, rodák bohdíkovský, který ač ve státní službě nebál se pracovati proti tehdejší násilné germanizaci kraje. Přičiněním Válka Františka byl založen v roce 1892 Sbor dobrovolných hasičů (výstrahou byl velký požár stodol v roce 1891). Byla zakoupena hasičská stříkačka, u níž jsou zvěčněni na fotografii tehdejší členové.
Výpis ze školní kroniky:
Vyšehoří bylo školou spojeno s Postřelmůvkem (tehdy Malý Postřelmov) vyučovalo se v soukromých domech, a to buď řemeslníci nebo vysloužilí vojáci. Teprve v roce 1839 vystavěna byla v Postřelmůvku školní budova. Škola však nestačila, bylo až 150 dětí. Proto na žádost obce Vyšehoří zemská školní rada výnosem z 15. listopadu 1884 stavbu školy povolila.
Základní kámen byl položen za starosty Kunčara Františka a stavba byla dokončena v roce 1885 nákladem 4.500 zlatých stavitelem Švestkou ze Šumperka.
První učitelem byl Doležel Josef, rodem z Odrlic u Litovle, když již 7 roků působil na škole v Dubicku. Dne 30. srpna 1886 byl před obcí uvítán a před školou mu starosta obce Tunys František odevzdal klíče. Dětí školou povinných bylo 52.
Doležel Josef byl v srpnu 1891 ustanoven nadučitelem v Rovensku a 1. září 1891 nastoupil Válek František, definitivní podučitel z Dubicka a byl v listopadu t.r. ustanoven učitelem. Byl rodákem z Předmostí u Přerova. V roce 1887 byl ustanoven prozatímním podučitelem v Rovensku, odtud byl po 3 a půl roce ustanoven podučitelem v Dubicku.
V roce 1892 bylo celkem 49 žáků, pro žákovskou knihovnu bylo zakoupeno 30 knížek, takže již knihovna měla celkem 69 svazků.
Akademický feriální klub „Haná“ zřídil zde knihovnu pro lid na žádost správy školy.
Ve správě za rok 1896 – 1897 píše správce školy o žactvu:
Prospěch byl celkem dobrý, ačkoliv při dobře řízeném vyučování mohlo se lepších výsledků dodělati, čehož hlavní překážkou byla zvláštní otupělost a neobyčejná duševní lenost či snad ochablost stálá, ve které žáci trvali. Tato lenost duševní měla ty nepříjemné následky pro úspěch vyučování, že mnohdy pro věci, které žákům podány a od těchto pochopeny – byly ihned zapomenuty – čímž učivo mohlo se jen velmi zvolna podávati, čímž zase trpěli žác schopnější.
Tato otupělost byla patrna hlavně v měsících a v postě každého roku – čehož příčina je, že dítky v zimě přicházejí do školy bez jídla mnohdy, jelikož rodiče leží dlouho, aby uspořili na jídle a na topivu a pak teprve k 10. hodině dopolední vaří snídani a oběd. V postě pak se jí jednou, nejvýše dvakrát za den. Touto nedostatečnou výživou dítky velmi se seslabují a na vzrůstu zakrňují, dle toho pak i činnost duševní jest velmi slabá.
Dosavadní správce školy František Válek má 1 rok zdravotní dovolenou, od 16. září do 31. října 1907 spravuje školu učitel Žáček E. z Chromče, od 1. listopadu do konce února 1908 učitel Gatěk Josef z Postřelmova, od března pak učitel Minář Karel z Bartoňova, který po pensionování Františka Válka (10. června 1908) byl ustanoven správcem školy.
V témže školním roce vyučuje ručním pracím Klimešová Terezie z Postřelmova.
Správce školy František Minář měl pro nemoc dovolenou od 21. dubna 1913 do 15. února 1916. Učil za něho František Brtníček ze Sudkova a Alois Svozil z Bludova.
12. září 1917 byla ustanovena definitivně pro vyučování ručních prací na školách v Rovensku, Postřelmůvku a ve Vyšehoří Doleželová Olga z Rovenska, Terezie Klimešová učí v Postřelmově a v Kolšově.
Industriální učitelka Doleželová Olga byla ustanovena do Zábřeha a do Vyšehoří poslána Doleželová Marie z Nemile, která vyučovala v Bohuslavicích a v Lukavici.
Dnem 1. září odchází Minář Karel jako řídící učitel do Olšan (zemřel dne 3. března 1921 v Bludově), na jeho místo zatímní správce Kincl Vojtěch z Postřelmova. Definitivně obsazeno místo správce školy učitelem Stejskalem Josefem ze Zborova (rodák z Postřelmůvka), který se ujal správy školy dnem 1. září 1923.
V roce 1923 vyučuje ručním pracím ženským s naukou o domácím hospodářství Fojtová Božena (rozená Hubová), provdaná v Postřelmůvku.
1. září 1931 odchází Stejskal Josef jako řídící trojtřídní školy do Písařova a vystřídal jej jako zatímní správce Kácel Josef z Veleboře.
Ve školním roce 1934 – 1935 se vzdala Fojtová Božena pro chorobu služby po 11 letech působení. Na její místo nastoupila Eleonora Vicenecová, výpomocná učitelka ženských ručních prací, rodem z Litovle. Byla ve školním roce 1936 – 1937 přeložena do Václavova a za ni z Václavova defnitivní učitelka Novotná Květoslava.
Dne 9. března 1939 byl přeložen Kácel Josef do Visly Polom u Opavy a na jeho místo přišel výpomocný učitel Coufal Jaroslav z měšťanské školy v Postřelmově, který pak byl od 1. června 1940 přeložen do Hrabové a zde pověřen správou školy Nantl Břetislav, dříve v Hrabové.
Ženským ručním pracím vyučuje Straková Marie ze Studýnek. Od 1. května 1946 odešla do Bušína a Horních Studýnek a za ni nastoupila Vepřková Květoslava z Postřelmova jen do konce školního roku a pak zase Straková Marie.
Ředitel Nantl Břetislav byl přidělen na školský referát ONV a 1. září nastoupil nově ustanovený učitel Matějček František z Bludova. Dnem 1. září 1960 byl přeložen na dvojtřídku do Kolšova a nastoupil jako ředitel Hrbáček Jiří ze školy v Crhově.
Gymnasium v Zábřeze:
21. září 1892 sešlo se v Lošticích na popud Akademického odboru Národní jednoty pro severovýchodní Moravu na 500 delegátů z okresu Šilperk, Zábřeh, Šumperk a Litovel a byl zvolen výkonný výbor, který měl podniknout kroky k založení české střední školy na severní Moravě. Ač o střední školu se ucházely Loštice a Jevíčko, rozhodnutí padlo pro Zábřeh.
Za dobu tří let až do založení Gymnasijní Matice v Zábřehu sešlo se na sbírkách na 28.000 zlatých. Za tyto peníze a s podporou Ústřední Matice školské v Praze zřízeny byly v Zábřeze v roce 1896 první dvě třídy českého gymnasia. Přesto, že Němci, zvláště továrník Brass, kladli překážky zřízení a pak i stavbě, přece pro školní rok 189 (1900 stála již část budovy gymnasia do tovární ulice, rozestavěna byla pak část přední do náměstíčka) tam dal Brass schválně postavit hasičskou zbrojnici, a zadní trakt k silnici postřelmovské. Jaké překážky Němci nastrojili dosvědčuje vzpomínka syna prvního ředitele gymnasia Dra. Fr. Kahlíka hudebního skladatele Václava Kahlíka.
Po večírku pořádaném roku 1948 Sdružením přátel Severní Moravy v Praze na památku 40. výročí smrti prvního ředitele matičního gymnasia v Zábřeze vyprávěl v uzším kroužku jeho syn Václav Kahlík, hudební skladatel, tyto dvě příhody z otcova života:
"Zábřežská Matice školská se pustila do stavby budovy gymnasia bez náležitého finančního zajištění a tak často hrozilo zastavení práce pro nedostatek peněz. Jedna z nejtěžších chvil nastala, když zdi budovy stály, ale nebylo na střechu. Ve schůzi stavebního výboru se přítomný Dr. Kahlík přiznal, že se zná s olomouckým arcibiskupem Drem Kohnem. Velmi rychle uložil výbor řediteli, aby u něho zkusil štěstí. Ředitel přijel do Olomouce, dal se u arcibiskupa ohlásit a byl bez dalšího přijat."
Sotva jej však arcibiskup uviděl, zamračil se a spustil:
„Jak si dovolujete vstoupit sem, pátere vyklouze?"
„Jak si dovolujete vstoupit sem, pátere vyklouze?"
Studovali totiž spolu na kroměřížském arcibiskupském gymnasiu a Dr. Kahlík po maturitě odešel. Ředitel se potom přiznal, že nebyl na takové přivítání připraven, přesto se však rychle vzpamatoval. Prohlásil, že nepřichází jako soukromník, ale vyslanec jeho věřících na severní Moravě. Dr. Kohn potom nasadil jinou. Zabřežská Matice dostala nejen dřevo, ale snad i peníze a dostavba budovy byla zajištěna. Přitom si arcibiskup vymínil, že gymnasium přijede sám vysvětit. Jeho účast na vysvěcení byla pro celou veřejnost velkým překvapením a jeho přítomnost dodala gymnasiu v očích tehdy ještě hodně katolicky myslící veřejnosti nečekané vážnosti. Projevilo se to i na účasti nejširších vrstev obyvatelstva. S ředitelem Kahlíkem se arcibiskup rozloučil přátelským polibkem.
Jak známo, při otevírání každé třídy nového matičního gymnasia muselo se žádat – nevím, zda ministerstvo nebo zamská školní rada, - o právo veřejnosti pro ni. Povolení záleželo na dobrozdání zemských inspektorů, kteří každoročně dva po dva dny prováděli důkladnou inspekci. Málokterý z tehdejších žáků zapomněl na inspektory Slavíka, Vlka nebo Kutscheru. Zprávy inspektorů byly vesměs příznivé a povolování práva veřejnosti nemělo potíží. Až do doby, než došlo k povolení pro prvou oktávu.
Tehdy prý se továrník Brass někde vyjádřil, že spíš Sázava poteče k Lupěnému než oktáva dostane právo veřejnosti. Zamítnutí tohoto povolení by bylo znamenalo, že abiturienti musí maturovat na některém státním ústavu. Co by to pro mnohé i pro ústav znamenalo, věděl nejlépe Brass. Svůj plán uskutečňoval velmi důkladně. Na jaře uspořádal velký hon na jeleny někde v pradědských lesích a pozval na něj i ministra kultury a vyučování. Večer po honu, když už byla společnost hodně veselá, vymohl na ministrovi slib, že oktáva právo veřejnosti dostane. Už prvý výrok donesl se včas k našim a slib ministrův se neutajil ani dva dny. Dobrá rada byla drahá, ale našla se. Ředitel Dr. Kahlík byl před příchodem do Zábřeha profesorem na matičním gymnasiu v Opavě. Byl tam také domácím učitelem češtiny v rodině místodržitele. Když jednou Matice opavská byla v tísni, vypravila Dra. Kahlíka k císařské audienci. Ten vyzbroje doporučením místodržitele vyřídil věc rychle a dobře.
To se neutajilo zábřežským a tak musel ředitel znovu do Vídně k Jeho Veličenstvu. Tentokrát to šlo s povolením audience daleko hůř, ale nakonec povolení dostal. Audienční síň byl veliký sál se širokým červeným kobercem uprostřed. Na jeho konci stál velký masivní stůl a za ním seděl, do spisů zabořen, mocnář. Žadatel podle instrukce přišel až na několik kroků před stůl a čekal, až císař zvedne hlavu. To se po malé chvilce stalo. Císař se n žadatele upřeně podíval a pak povídá:
„Vy už jste tu jednou byl:“
To se neutajilo zábřežským a tak musel ředitel znovu do Vídně k Jeho Veličenstvu. Tentokrát to šlo s povolením audience daleko hůř, ale nakonec povolení dostal. Audienční síň byl veliký sál se širokým červeným kobercem uprostřed. Na jeho konci stál velký masivní stůl a za ním seděl, do spisů zabořen, mocnář. Žadatel podle instrukce přišel až na několik kroků před stůl a čekal, až císař zvedne hlavu. To se po malé chvilce stalo. Císař se n žadatele upřeně podíval a pak povídá:
„Vy už jste tu jednou byl:“
„Ano Vaše Veličenstvo“, a napřímil se při tom jako starý voják. Císař si ho změřil ještě jednou a řekl:
„Byl jste vojákem?“
„Ano, Veličenstvo, bojoval jsem v bitvě u Maglaje, vedl jsem tam kompanii ve středu fronty, měl jsem přes třetinu ztrát, na místě jsem vydržel a dostal jsem za to Leopoldsorden“.
Císař zapomněl na všechno, dal se do řeči o tehdejším boji a nakonec napsal na žádost červenou tužkou „Ja“. Tak rozhodla bitva u Maglaje o osudu zábřežského gymnasia a mnoha jeho žáků.
Zestátnění gymnasia:
České vyšší gymnasium v Zábřeze bylo zestátněno na podzim roku 1907, když již bylo úplně zařízeno a dluhy zaplaceny. Bohužel první ředitel gymnasia Dr. František Kahlík, zemřel 8. února 1908 po záchvatu mrtvice, který jej stihl v srpnu 1907 na cestě z Prahy. Byl to člověk velmi vzdělaný, ovládal asi 8 řečí, mnoho cestoval, měl se státi nástupcem našeho historika Golla na Karlově universitě v Praze. Pracoval však raději jako buditel, před příchodem do Zábřeha v Opavě na matičním gymnasiu, při jehož postátnění nebyl ředitelem jmenován právě pro svou buditelskou činnost. Odešel proto do Zábřeha, aby mohl dále pracovat. Je pochován na zábřežském ústředním hřbitově, kam byl převezen ze hřbitova u horního kostelíka. Na pomníku je nápis: „Nikomu neubližuj, naopak, všem, jak můžeš, pomáhej“. Tomuto heslu byl vždy věren, chudým studentům pomáhal, jak mohl.
Tak nastalo v národnostním ohledu zlepšení poměrů, ale bylo třeba i hospodářsky národ posílit. Bylo dáno heslo: "Svůj k svému“, aspoň k odpoutání se od německého živnostnictva, které to pocítilo, když byli získáni do zábřeha čeští živnostníci. Byli lidem podporováni, bohužel, byli mezi nimi někteří, kteří chtěli rychle zbohatnout. Němečtí živnostníci to vycítili a schválně nabízeli zboží lacinější.
Kaple:
Dne 2. června 1912 byla svěcena přestavěná kaple, rybník před ní byl zasypán. V Klášterci se staví nová fara.
V roce 1914, kdy se již bortila, byla opravena, typická čtyřboká zvonice byla nahrazena kupolovitou věžkou. V roce 1936 byla malována a opraven oltář, bylo to 25 leté jibileum, kdy mohla být v kapli sloužena mše. Kolem původní kaple byly vysázeny třešňové stromy. Nalevo od vchodu u potoka stála starobylá mohutná lípa. Nynější lípy byly vysazeny po roce 1900.
Kdy byla postavena kaple, nemohl kronikář zjistit ani v roce 1925.
Knihovna:
Ve škole byla dosti bohatá žákovská knihovna, z níž se jednou týdně žákům půjčovaly knihy. Byly čteny v rodinách společně. Brzy po založení hasičského sboru dal sem darem knihovnu Akademický feriální klub v Přerově, avšak někter z knih jsou ještě ve zdejší knihovně, jak dokazují razítka tohoto klubu vysokoškolských studentů. Všechny knihy měly své místo ve zvláštní skříni a půjčovalo se v neděli odpoledne. Tato knihovna byla základem nynější obecní knihovny, počet knih rozmnožoval Odbor Národní Jednoty z výtěžku divadelních představení a obec pravidelným ročním příspěvkem.
Před tím zde nebylo knih, kromě kalendářů německé firmy Steinbrenner z Vimperku v Čechách a ty bývaly téměř stejné. Četly se a půjčovaly knihy i švabachem tištěné, jako např. o nebohé manželem zapuzené hraběnce Jenoféfě a jejím synkovi Šmercenreichovi, při níž vzdychali a slzívali všichni členové rodiny i s besedníky. Čítávat museli starší školáci. Hojně byly čteny knihy od Janků z čís.28, jako: Hrabě Monte Christo, nebo asi 50 ti sešitový krvák Zákeřníci ve fraku a jiné podobné knihy.
Kultura:
Bývaly potíže s místností při pořádání zábav a divadelních představení. Jediná prostornější místnost byla v čís.24, ale ta nevyhovovala zákonným předpisům. Na Okresním úřadě v Zábřehu, ač jim to bylo známo, přimhuřovali obě oči při udělování povolení, protože nebylo jiných možností, ukládali nám však největší opatrnost. Dalo to někdy hodně práce přemluvit hospodáře Tunyse Jana (přezdívka Hroch), aby dal svolení, někdy bylo třeba podplatit i lahví kořalky (nebylo totiž přes boj proti alkoholismu jiného účinného prostředku). A to jsme nebývali jisti, zda nás v den pořádání divadelního představení nebo zábavy nevyhodí i s vypůjčeným jevištěm a s porůznu na podium jeviště vypůjčenými prkny. Místnost bývala přeplněná i s předsíní. Hodně návštěvníků zdejších divadelních představení bývalo z Bludova.
Tiskoviny:
Po roce 1900 byl odebírán olomoucký časopis "Poroz" v čís.14, dále zábřežský časopis týdeník "Moravský sever" a "Severní Morava". Ty dva časopisy byly proti sobě, tak např. se zpívalo: „Severní Morava, Moravský sever, ten druhý obírej, tu první neber“.
Mimo to zde bylo kolportováno asi 30 kusů týdeníku Ruch, týdeníku Nový lid a obrázkový týdeník Niva. Dalšími odebíranými časopisy byly: Stráž Moravy, Lidové noviny, Samostatnost, Duch času, Rovnost, Ostravský deník a Havlíček. Jednotlivá čísla byla po 1 krejcaru. Na to kolportér doplácel: někdo dal, někdo slíbil a nedal nebo zapomněl, ale hlavní věc, že přečetl. Přece to stálo jeden krejcar, i když ho zapomněl dát, tak za krejcar si museli počíst a ještě bylo na neděli pod buchty na pekáč.
Poštovní úřad:
Poštovní úřad byl zřízen v Postřelmově v roce 1900 v domě občana Grolicha. Správkyní byla nakrátko jeho dcera. Pak spravovala poštu Františka Fojtová z Postřelmůvka, která velmi dobře studovala (soukromě) na zábřežském gymnásiu hned po jeho otevření. Později se provdala za Hrocha v Postřelmově. Prvním listonošem v Postřelmůvku a ve Vyšehoří byl Petr Stuchlý, který se oženil s Krmelovou Josefou ze statku čís.19. Poštovní úřad dal zřídit hrabě Žerotín z Bludova, který tehdy byl moravským místodržitelem v Brně.
Hospodářství:
V obci bylo celkem 12 velkých hospodářství – sedláků, jak se říkalo. Ostatní byli bezzemci, z nichž někteří si pronajímali po kusu pole od sedláků, hlavně na brambory. Po čase, když některé selské statky pro špatné hospodaření a pro dluhy začaly upadat, kupovali si domkáři pronajatá pole nebo pole na úhradu dluhů nutně prodávaná. Dříve měli domkáři pouze kozy, později si vychovali po kravce, někdy i dvě, když se jim podařilo koupit více pole. Tehdy se začal projevovat velký hlad po vlastní půdě. V sezoních pracích pomáhali domkáři sedlákům a ti jim zase vypomáhali potahy při obdělávání pole. Jiní zase pracovali ve dvoře v Rovensku nebo v Chromči, hlavně ve žních, při jednocení, okopávání a sklizni řepy cukrovky za 10 krejcarů denně. Kdo byli zedníci, pracovali u stavitelů v Zábřeze a v Šumperku za 1 zlatý denně. Pracovní doba byla od šesti ráno do šesti večer, po půl hodině na snídani a svačinu, hodinu na oběd. Mladí, zvláště děvčata, chodili pracovat do továren: do Seidlovy přádelny v Sudkově a do Brassovy v Zábřeze. Mzda byla 30 – 40 krejcarů denně. V úkole se dalo vydělat i 7 zlatých za 14 dní, což byl nejvyšší možný výdělek. Chodilo se do práce pěšky za každého počasí, vyjma v tuhou zimu, kdy se zůstávalo na nocleh.
Silnice nebyla, jen špatné blátivé cesty, hlavně na podzim. Do nově postavené papírny v roce 1870 v Olšanech chodilo odtud z počátku jen málo mužů. Pracovalo se na dvanáctihodinové denní a noční směny. Později, když podnik vzrostl, dostalo práci více zdejších mužů. Za prací se chodilo i na kampaň do cukrovaru v Mohelnici. Někteří muži pracovali na stavbě trati z Dolní Lipové do Bernartic, která byla otevřena 2. července 1896, následujícího roku 6. srpna 1897 odbočka z Bukovic do Vidnavy a prodložení trati z Bernartic do Javorníka ve Slezsku. Trať Olomouc – Česká Třebová – Praha byla otevřena 1. září 1845. Trať Zábřeh – Sobotín, kde byl zahájen provoz 1. října 1871, stavěli bratři Kleinové, kteří měli železárny v Sobotíně a ruda byla dovážena od Vlachova u Mohelnice. Trať Šternberg – Hanušovice – Králíky do Mladkova – Lichkova byla otevřena 15. října 1873, z Hanušovic do Glucholaz 26. února 1888. Rakousko – uherské mocnářství přálo jen Němcům, neboť železnice a hlavní, tzv. císařské silnice, vedly po území obydleném Němci.
Životní úroveň:
Životní úroveň většiny obyvatel byla velmi nízká, výdělky poměrně malé, v zimě téměř žádné. Pěstovalo se jen málo pšenice, většinou žito, ječmen a oves, proso, hrách, čočka i pohanka. Ječmen a oves se prodával, někdy i přebytek brambor. Pokud se pěstoval len, předlo se v zimě na kolovratech, menších i větších. Některé kolovraty a přeslice byly velice krásně vyřezávané. K nim patřily kužele a motovidla. Bavlna vytlačila u nás setí lnu i předení. Staré kolovraty našly jiné upotřebení.
Výroba knoflíků:
V Hosticích byl malý podnikatel Šula, který počal organizovat výrobu nitěných knoflíků. Dodával přadena bavlněných nití a kovové krožky různých velikostí a zájemce naučil dělat nitěné knoflíky. Bylo jich několik druhů. Nejjednodušší byly „vídeňské“, pracnější byly věnečkové a štapované. Podle druhu se platilo od práce. Po zhotovení se knoflíky musely vyprat v mýdlové vodě a našít na lesklý černý papír do 9 řad po 8 knoflících. To byl tzv. „breif“, karta, psaníčko.
12 takových psaníček neboli „breifů“ byl balík. Kdo nechtěl, nemusel knoflíky našívat.
Od 1 balíku hotových vypraných knoflíků, tj. od 860 kusů, platil Šula 60, 70 i více krejcarů, podle druhu a jakosti práce. Sezonou šití nitěných knoflíků byla zima, někteří je dělali po celý rok. Byla při tom v rodině rozdělaná práce jako na běžícím pásu. Jeden navinoval nitě na kroužek, další dělal věnečky v prostředku a další obšíval nitkami kroužek. Navinující musel odměřit přesně kousek niti, která by stačila na dokončení knoflíku, jinak by se s přidělenými bavlněnými nitěmi nevystačilo. Tady se používalo starých kolovratů k rozmotávání přaden nití a jejich navinování na dřevěné cívky. Hodně na knoflících pracovaly děti již od pěti let a děti, které přišly ze školy. Ruce s jehlou se jen kmitaly, večer při jedné čadivé petrolejce bez cylindru, spát se mohlo jít, až byl denní úkol udělán. Někteří se pokoušeli paličkovat krajky, ale to se neujalo.
Správa obce:
Obec spravoval starosta se dvěma radními a obecním výborem. Starosta rozsuzoval a rovnal spory občanů, neústupní šli ovšem k advokátovi a k soudu. Na obecním úřadě se projednávaly i menší přestupky a ukládaly se pokuty ve prospěch chudinské pokladny. Na obecním úřadě se vybíraly daně, domovní a pozemková, obecní přirážky, platy na nájmy a pachty obecních pozemků, za ovocné stromy a trávu na obecních pastvinách v Drahách, Bahnách a ve Smolince, každoročně dražbou prodávaných.
Týdně chodíval obecní posel – „vyslaný“ – se mu říkalo, s velikou obecní kabelou do Zábřeha na okresní hejtmanství a na berní úřad. Tak se odváděly vybrané daně, donášely úřední rozkazy a pokyny. Úřad obecního posla byl spojen původně i se službou zvoníka a obecního hlasatele, který procházel celou obec po obou stranách s bubnem začínaje hlášením: „Od představenstva obce se na vědomost dává“ a pak zpaměti nebo z lejstra zprávy ohlásil. Mezi každou zprávou rázně udeřil paličkou na buben. Tuto spojenou službu zvoníka, posla i hlasatele vykonával děd Chaloupky Františka, tehdy bydlící v čís.30, (nyní Valenta Rachard). Po něm, když byl již stár, převzal službu zvoníka Nezbeda Jan, otec Nezbedy Františka, službu posla a hlasatele otec Indry Rudolfa, po něm rodina Balcárka Františka. Snad obecní buben je ještě na MNV uložen. (pozn. kronikáře – není známo).
Protipožární preventivní prohlídky:
V obci byly zavedeny povinné každodenní noční hlídky – asi pro tehdy časté požáry – a to postupně podle domovních čísel, vždy dva občané současně. Hlídka měla jakousi halapartnu, žerď dole okovanou jako bodec a po straně u bodce jako sekyrku, oboje po obou stranách broušené. Na halapartně byl nastrčen veliký volský roh, jímž se od setmění do svítání vytrubovaly noční hodiny. Kdo neměl zubů, používal k rohu jakýsi dřevěný nátrubek. Na Drahách byli z této povinnosti hlídkové vyjmuti, asi proto, že by v tom dole ohně nezpozorovali. Při práci na poli, pokud se týče času denního, bylo směrodatné sluníčko a vlaky jedoucí ze Zábřeha a do Zábřeha, na přejezdech u Postřelmova pískající na nějaké minutě nezáleželo, pak pravidelné a přesné troubení olšanské papírny: v 6 hodin, v 8 hodin, v 8 hodin 30 minut, ve 12 hodin, v 1 hodinu odpoledne, ve 4 hodiny a v půl páté odpoledne a v 6 hodin večer.
Pohyb obyvatelstva:
Vlna vystěhovalectví do Ameriky zasáhla i zdejší obec.
Vystěhovali se: dva bratři Janků Jan a Petr jako první, později pak následovali 2 členové rodiny Hoškovi, po nich celá rodina přestěhovaná do zakoupeného statku čís.20, který nakonec prodala, Minář Ferdinand, Tunys Josef, Jurků Alois zvaný „Lojz“, Nezbeda Jan. Nikdo z nich se již do rodné obce nevrátil. Celkem se v roce 1905 odstěhovalo z naší obce 16 osob do Ameriky a 9 osob do Hamburku.
Zdravotnictví:
Po stránce zdravotní péče byly poměry velmi ubohé. K nemocnému byl volán lékař, když už, jak se říkalo, se udělalo všechno, co kdo poradil a nic z toho nepomohlo. Pak už bylo ve většině případů pozdě. Na lékaře nebylo peněz. V Postřelmově byl sice lékař MUDr. Hamal, který také sám připravoval léky a byl k chudým velmi ohleduplný. V Sudkově byl lékař MUDr. Haas, později také žid MUDr. Pössl, český lékař MUDr. Fressl po založení gymnasia. V Šumperku ve Městské nemocnici byl vedoucím lékařem proslulý operatér MUDr. Hager, který jezdíval k operacím i do Olomouce. Část přední fronty nynější šumperské nemocnice k ulici obrácená, je původní jednopatrová městská nemocnice, ovšem již změněného vzhledu a splynulá s celou frontou. Za první světové války byl zde znamenitý operatér primář MUDr. Ehrlich, jemuž patřila i nynější lékárna „U medvěda“. Přesto byla tehdy k nemocničnímu léčení celkem nedůvěra. V Rohli byl také v kraji proslulý lékař MUDr. Stellwag, který také sám připravoval léky.
Úmrtnost dětí v roce 1894 – z devíti narozených dětí zemřelo sed dětí. V roce 1903 onemocnělo hlavničkou 18 osob mezi 18. – 30. rokem, zemřeli dva občané.
Nákaza tyfu:
V roce 1903 vypukla u nás nákaza tyfu, v obci se vyskytlo mnoho případů. Lékaři Dr. Hamal z Postřelmova a Dr. Haas ze Sudkova bývali zde v tuto dobu denně. Zemřeli tři mladí lidé, šestnáctiletá Hlavatá Dobromila a dvacetiletí Josef a Cecílie Štodtovi.
Náboženství a zvyky:
Obec byla přifařena do Rudy nad Moravou, ale ponejvíce se chodilo do kostela do Bludova a do Postřelmova, o prázdninách a svátcích do Klášterce, kde sloužívali mše bratří Kubíčkové, tamější rodáci, kteří také tento filiální kostel dali zrestaurovat a jejich přičiněním později zřízena fara.
Také něco o náboženských zvyklostech. V předvečer svátku sv. Tří králů dne 6. ledna chodilo se do kostela k svěcení vody a křídy, na Hromnice dne 2. února ke svěcení svíc „hromniček“. Voda tříkrálová se nalévala do kropenek hned u dveří do obytné místnosti, křídou se psala začáteční písmena K (Kašpar) + M (Melichar) + B (Baltazar) a příslušný letopočet na všechny dveře, i do chlévů vedoucích.
Hromniční svíčky se rozsvědcovaly při bouřkách a u lůžka umírajících. Na Květnou neděli se světily vrbové kočičky, na Bílou sobotu se chodilo se dřeve ke svěcení ohně. Byly to kousky dřeva, vybrané, aby se daly pěkně a rovně štípat, někdy to byla i celá polena. Z těchto štěpin se dělaly křížky a první neděli po svátcích velikonočních se dávalo do obilí po několika skupinách: vždy tři takové křížky se snítkou kočiček. Větvičky břízek při Božímtělovém průvodu se dávaly doma za obrázky svatých.
Navečer 30. dubna dávaly se do hnojišť před chlévy březové ratolesti, aby byl dobytek chráněn před čarodějnou mocí zlých mocností v noci filipojakubské dne 1. května. Čarodějnice prý létaly komínem na koštěti na jakési výroční shromáždění.
Na Smrtnou neděli (předposlední neděle před Velikonocemi) vynášena byla z obce smrt se svým manželem „smrťákem“. Chlapci slamou vycpaného hastroše v hadrech na žerdi, dívky vystrojenou a opentlenou figuru v bílých šatech, taktéž na žerdi, vynášeli ze vsi za zpěvu:
Zestátnění gymnasia:
České vyšší gymnasium v Zábřeze bylo zestátněno na podzim roku 1907, když již bylo úplně zařízeno a dluhy zaplaceny. Bohužel první ředitel gymnasia Dr. František Kahlík, zemřel 8. února 1908 po záchvatu mrtvice, který jej stihl v srpnu 1907 na cestě z Prahy. Byl to člověk velmi vzdělaný, ovládal asi 8 řečí, mnoho cestoval, měl se státi nástupcem našeho historika Golla na Karlově universitě v Praze. Pracoval však raději jako buditel, před příchodem do Zábřeha v Opavě na matičním gymnasiu, při jehož postátnění nebyl ředitelem jmenován právě pro svou buditelskou činnost. Odešel proto do Zábřeha, aby mohl dále pracovat. Je pochován na zábřežském ústředním hřbitově, kam byl převezen ze hřbitova u horního kostelíka. Na pomníku je nápis: „Nikomu neubližuj, naopak, všem, jak můžeš, pomáhej“. Tomuto heslu byl vždy věren, chudým studentům pomáhal, jak mohl.
Tak nastalo v národnostním ohledu zlepšení poměrů, ale bylo třeba i hospodářsky národ posílit. Bylo dáno heslo: "Svůj k svému“, aspoň k odpoutání se od německého živnostnictva, které to pocítilo, když byli získáni do zábřeha čeští živnostníci. Byli lidem podporováni, bohužel, byli mezi nimi někteří, kteří chtěli rychle zbohatnout. Němečtí živnostníci to vycítili a schválně nabízeli zboží lacinější.
Kaple:
Dne 2. června 1912 byla svěcena přestavěná kaple, rybník před ní byl zasypán. V Klášterci se staví nová fara.
V roce 1914, kdy se již bortila, byla opravena, typická čtyřboká zvonice byla nahrazena kupolovitou věžkou. V roce 1936 byla malována a opraven oltář, bylo to 25 leté jibileum, kdy mohla být v kapli sloužena mše. Kolem původní kaple byly vysázeny třešňové stromy. Nalevo od vchodu u potoka stála starobylá mohutná lípa. Nynější lípy byly vysazeny po roce 1900.
Kdy byla postavena kaple, nemohl kronikář zjistit ani v roce 1925.
Knihovna:
Ve škole byla dosti bohatá žákovská knihovna, z níž se jednou týdně žákům půjčovaly knihy. Byly čteny v rodinách společně. Brzy po založení hasičského sboru dal sem darem knihovnu Akademický feriální klub v Přerově, avšak někter z knih jsou ještě ve zdejší knihovně, jak dokazují razítka tohoto klubu vysokoškolských studentů. Všechny knihy měly své místo ve zvláštní skříni a půjčovalo se v neděli odpoledne. Tato knihovna byla základem nynější obecní knihovny, počet knih rozmnožoval Odbor Národní Jednoty z výtěžku divadelních představení a obec pravidelným ročním příspěvkem.
Před tím zde nebylo knih, kromě kalendářů německé firmy Steinbrenner z Vimperku v Čechách a ty bývaly téměř stejné. Četly se a půjčovaly knihy i švabachem tištěné, jako např. o nebohé manželem zapuzené hraběnce Jenoféfě a jejím synkovi Šmercenreichovi, při níž vzdychali a slzívali všichni členové rodiny i s besedníky. Čítávat museli starší školáci. Hojně byly čteny knihy od Janků z čís.28, jako: Hrabě Monte Christo, nebo asi 50 ti sešitový krvák Zákeřníci ve fraku a jiné podobné knihy.
Kultura:
Bývaly potíže s místností při pořádání zábav a divadelních představení. Jediná prostornější místnost byla v čís.24, ale ta nevyhovovala zákonným předpisům. Na Okresním úřadě v Zábřehu, ač jim to bylo známo, přimhuřovali obě oči při udělování povolení, protože nebylo jiných možností, ukládali nám však největší opatrnost. Dalo to někdy hodně práce přemluvit hospodáře Tunyse Jana (přezdívka Hroch), aby dal svolení, někdy bylo třeba podplatit i lahví kořalky (nebylo totiž přes boj proti alkoholismu jiného účinného prostředku). A to jsme nebývali jisti, zda nás v den pořádání divadelního představení nebo zábavy nevyhodí i s vypůjčeným jevištěm a s porůznu na podium jeviště vypůjčenými prkny. Místnost bývala přeplněná i s předsíní. Hodně návštěvníků zdejších divadelních představení bývalo z Bludova.
Tiskoviny:
Po roce 1900 byl odebírán olomoucký časopis "Poroz" v čís.14, dále zábřežský časopis týdeník "Moravský sever" a "Severní Morava". Ty dva časopisy byly proti sobě, tak např. se zpívalo: „Severní Morava, Moravský sever, ten druhý obírej, tu první neber“.
Mimo to zde bylo kolportováno asi 30 kusů týdeníku Ruch, týdeníku Nový lid a obrázkový týdeník Niva. Dalšími odebíranými časopisy byly: Stráž Moravy, Lidové noviny, Samostatnost, Duch času, Rovnost, Ostravský deník a Havlíček. Jednotlivá čísla byla po 1 krejcaru. Na to kolportér doplácel: někdo dal, někdo slíbil a nedal nebo zapomněl, ale hlavní věc, že přečetl. Přece to stálo jeden krejcar, i když ho zapomněl dát, tak za krejcar si museli počíst a ještě bylo na neděli pod buchty na pekáč.
Poštovní úřad:
Poštovní úřad byl zřízen v Postřelmově v roce 1900 v domě občana Grolicha. Správkyní byla nakrátko jeho dcera. Pak spravovala poštu Františka Fojtová z Postřelmůvka, která velmi dobře studovala (soukromě) na zábřežském gymnásiu hned po jeho otevření. Později se provdala za Hrocha v Postřelmově. Prvním listonošem v Postřelmůvku a ve Vyšehoří byl Petr Stuchlý, který se oženil s Krmelovou Josefou ze statku čís.19. Poštovní úřad dal zřídit hrabě Žerotín z Bludova, který tehdy byl moravským místodržitelem v Brně.
Hospodářství:
V obci bylo celkem 12 velkých hospodářství – sedláků, jak se říkalo. Ostatní byli bezzemci, z nichž někteří si pronajímali po kusu pole od sedláků, hlavně na brambory. Po čase, když některé selské statky pro špatné hospodaření a pro dluhy začaly upadat, kupovali si domkáři pronajatá pole nebo pole na úhradu dluhů nutně prodávaná. Dříve měli domkáři pouze kozy, později si vychovali po kravce, někdy i dvě, když se jim podařilo koupit více pole. Tehdy se začal projevovat velký hlad po vlastní půdě. V sezoních pracích pomáhali domkáři sedlákům a ti jim zase vypomáhali potahy při obdělávání pole. Jiní zase pracovali ve dvoře v Rovensku nebo v Chromči, hlavně ve žních, při jednocení, okopávání a sklizni řepy cukrovky za 10 krejcarů denně. Kdo byli zedníci, pracovali u stavitelů v Zábřeze a v Šumperku za 1 zlatý denně. Pracovní doba byla od šesti ráno do šesti večer, po půl hodině na snídani a svačinu, hodinu na oběd. Mladí, zvláště děvčata, chodili pracovat do továren: do Seidlovy přádelny v Sudkově a do Brassovy v Zábřeze. Mzda byla 30 – 40 krejcarů denně. V úkole se dalo vydělat i 7 zlatých za 14 dní, což byl nejvyšší možný výdělek. Chodilo se do práce pěšky za každého počasí, vyjma v tuhou zimu, kdy se zůstávalo na nocleh.
Silnice nebyla, jen špatné blátivé cesty, hlavně na podzim. Do nově postavené papírny v roce 1870 v Olšanech chodilo odtud z počátku jen málo mužů. Pracovalo se na dvanáctihodinové denní a noční směny. Později, když podnik vzrostl, dostalo práci více zdejších mužů. Za prací se chodilo i na kampaň do cukrovaru v Mohelnici. Někteří muži pracovali na stavbě trati z Dolní Lipové do Bernartic, která byla otevřena 2. července 1896, následujícího roku 6. srpna 1897 odbočka z Bukovic do Vidnavy a prodložení trati z Bernartic do Javorníka ve Slezsku. Trať Olomouc – Česká Třebová – Praha byla otevřena 1. září 1845. Trať Zábřeh – Sobotín, kde byl zahájen provoz 1. října 1871, stavěli bratři Kleinové, kteří měli železárny v Sobotíně a ruda byla dovážena od Vlachova u Mohelnice. Trať Šternberg – Hanušovice – Králíky do Mladkova – Lichkova byla otevřena 15. října 1873, z Hanušovic do Glucholaz 26. února 1888. Rakousko – uherské mocnářství přálo jen Němcům, neboť železnice a hlavní, tzv. císařské silnice, vedly po území obydleném Němci.
Životní úroveň:
Životní úroveň většiny obyvatel byla velmi nízká, výdělky poměrně malé, v zimě téměř žádné. Pěstovalo se jen málo pšenice, většinou žito, ječmen a oves, proso, hrách, čočka i pohanka. Ječmen a oves se prodával, někdy i přebytek brambor. Pokud se pěstoval len, předlo se v zimě na kolovratech, menších i větších. Některé kolovraty a přeslice byly velice krásně vyřezávané. K nim patřily kužele a motovidla. Bavlna vytlačila u nás setí lnu i předení. Staré kolovraty našly jiné upotřebení.
Výroba knoflíků:
V Hosticích byl malý podnikatel Šula, který počal organizovat výrobu nitěných knoflíků. Dodával přadena bavlněných nití a kovové krožky různých velikostí a zájemce naučil dělat nitěné knoflíky. Bylo jich několik druhů. Nejjednodušší byly „vídeňské“, pracnější byly věnečkové a štapované. Podle druhu se platilo od práce. Po zhotovení se knoflíky musely vyprat v mýdlové vodě a našít na lesklý černý papír do 9 řad po 8 knoflících. To byl tzv. „breif“, karta, psaníčko.
12 takových psaníček neboli „breifů“ byl balík. Kdo nechtěl, nemusel knoflíky našívat.
Od 1 balíku hotových vypraných knoflíků, tj. od 860 kusů, platil Šula 60, 70 i více krejcarů, podle druhu a jakosti práce. Sezonou šití nitěných knoflíků byla zima, někteří je dělali po celý rok. Byla při tom v rodině rozdělaná práce jako na běžícím pásu. Jeden navinoval nitě na kroužek, další dělal věnečky v prostředku a další obšíval nitkami kroužek. Navinující musel odměřit přesně kousek niti, která by stačila na dokončení knoflíku, jinak by se s přidělenými bavlněnými nitěmi nevystačilo. Tady se používalo starých kolovratů k rozmotávání přaden nití a jejich navinování na dřevěné cívky. Hodně na knoflících pracovaly děti již od pěti let a děti, které přišly ze školy. Ruce s jehlou se jen kmitaly, večer při jedné čadivé petrolejce bez cylindru, spát se mohlo jít, až byl denní úkol udělán. Někteří se pokoušeli paličkovat krajky, ale to se neujalo.
Správa obce:
Obec spravoval starosta se dvěma radními a obecním výborem. Starosta rozsuzoval a rovnal spory občanů, neústupní šli ovšem k advokátovi a k soudu. Na obecním úřadě se projednávaly i menší přestupky a ukládaly se pokuty ve prospěch chudinské pokladny. Na obecním úřadě se vybíraly daně, domovní a pozemková, obecní přirážky, platy na nájmy a pachty obecních pozemků, za ovocné stromy a trávu na obecních pastvinách v Drahách, Bahnách a ve Smolince, každoročně dražbou prodávaných.
Týdně chodíval obecní posel – „vyslaný“ – se mu říkalo, s velikou obecní kabelou do Zábřeha na okresní hejtmanství a na berní úřad. Tak se odváděly vybrané daně, donášely úřední rozkazy a pokyny. Úřad obecního posla byl spojen původně i se službou zvoníka a obecního hlasatele, který procházel celou obec po obou stranách s bubnem začínaje hlášením: „Od představenstva obce se na vědomost dává“ a pak zpaměti nebo z lejstra zprávy ohlásil. Mezi každou zprávou rázně udeřil paličkou na buben. Tuto spojenou službu zvoníka, posla i hlasatele vykonával děd Chaloupky Františka, tehdy bydlící v čís.30, (nyní Valenta Rachard). Po něm, když byl již stár, převzal službu zvoníka Nezbeda Jan, otec Nezbedy Františka, službu posla a hlasatele otec Indry Rudolfa, po něm rodina Balcárka Františka. Snad obecní buben je ještě na MNV uložen. (pozn. kronikáře – není známo).
Protipožární preventivní prohlídky:
V obci byly zavedeny povinné každodenní noční hlídky – asi pro tehdy časté požáry – a to postupně podle domovních čísel, vždy dva občané současně. Hlídka měla jakousi halapartnu, žerď dole okovanou jako bodec a po straně u bodce jako sekyrku, oboje po obou stranách broušené. Na halapartně byl nastrčen veliký volský roh, jímž se od setmění do svítání vytrubovaly noční hodiny. Kdo neměl zubů, používal k rohu jakýsi dřevěný nátrubek. Na Drahách byli z této povinnosti hlídkové vyjmuti, asi proto, že by v tom dole ohně nezpozorovali. Při práci na poli, pokud se týče času denního, bylo směrodatné sluníčko a vlaky jedoucí ze Zábřeha a do Zábřeha, na přejezdech u Postřelmova pískající na nějaké minutě nezáleželo, pak pravidelné a přesné troubení olšanské papírny: v 6 hodin, v 8 hodin, v 8 hodin 30 minut, ve 12 hodin, v 1 hodinu odpoledne, ve 4 hodiny a v půl páté odpoledne a v 6 hodin večer.
Pohyb obyvatelstva:
Vlna vystěhovalectví do Ameriky zasáhla i zdejší obec.
Vystěhovali se: dva bratři Janků Jan a Petr jako první, později pak následovali 2 členové rodiny Hoškovi, po nich celá rodina přestěhovaná do zakoupeného statku čís.20, který nakonec prodala, Minář Ferdinand, Tunys Josef, Jurků Alois zvaný „Lojz“, Nezbeda Jan. Nikdo z nich se již do rodné obce nevrátil. Celkem se v roce 1905 odstěhovalo z naší obce 16 osob do Ameriky a 9 osob do Hamburku.
Zdravotnictví:
Po stránce zdravotní péče byly poměry velmi ubohé. K nemocnému byl volán lékař, když už, jak se říkalo, se udělalo všechno, co kdo poradil a nic z toho nepomohlo. Pak už bylo ve většině případů pozdě. Na lékaře nebylo peněz. V Postřelmově byl sice lékař MUDr. Hamal, který také sám připravoval léky a byl k chudým velmi ohleduplný. V Sudkově byl lékař MUDr. Haas, později také žid MUDr. Pössl, český lékař MUDr. Fressl po založení gymnasia. V Šumperku ve Městské nemocnici byl vedoucím lékařem proslulý operatér MUDr. Hager, který jezdíval k operacím i do Olomouce. Část přední fronty nynější šumperské nemocnice k ulici obrácená, je původní jednopatrová městská nemocnice, ovšem již změněného vzhledu a splynulá s celou frontou. Za první světové války byl zde znamenitý operatér primář MUDr. Ehrlich, jemuž patřila i nynější lékárna „U medvěda“. Přesto byla tehdy k nemocničnímu léčení celkem nedůvěra. V Rohli byl také v kraji proslulý lékař MUDr. Stellwag, který také sám připravoval léky.
Úmrtnost dětí v roce 1894 – z devíti narozených dětí zemřelo sed dětí. V roce 1903 onemocnělo hlavničkou 18 osob mezi 18. – 30. rokem, zemřeli dva občané.
Nákaza tyfu:
V roce 1903 vypukla u nás nákaza tyfu, v obci se vyskytlo mnoho případů. Lékaři Dr. Hamal z Postřelmova a Dr. Haas ze Sudkova bývali zde v tuto dobu denně. Zemřeli tři mladí lidé, šestnáctiletá Hlavatá Dobromila a dvacetiletí Josef a Cecílie Štodtovi.
Náboženství a zvyky:
Obec byla přifařena do Rudy nad Moravou, ale ponejvíce se chodilo do kostela do Bludova a do Postřelmova, o prázdninách a svátcích do Klášterce, kde sloužívali mše bratří Kubíčkové, tamější rodáci, kteří také tento filiální kostel dali zrestaurovat a jejich přičiněním později zřízena fara.
Také něco o náboženských zvyklostech. V předvečer svátku sv. Tří králů dne 6. ledna chodilo se do kostela k svěcení vody a křídy, na Hromnice dne 2. února ke svěcení svíc „hromniček“. Voda tříkrálová se nalévala do kropenek hned u dveří do obytné místnosti, křídou se psala začáteční písmena K (Kašpar) + M (Melichar) + B (Baltazar) a příslušný letopočet na všechny dveře, i do chlévů vedoucích.
Hromniční svíčky se rozsvědcovaly při bouřkách a u lůžka umírajících. Na Květnou neděli se světily vrbové kočičky, na Bílou sobotu se chodilo se dřeve ke svěcení ohně. Byly to kousky dřeva, vybrané, aby se daly pěkně a rovně štípat, někdy to byla i celá polena. Z těchto štěpin se dělaly křížky a první neděli po svátcích velikonočních se dávalo do obilí po několika skupinách: vždy tři takové křížky se snítkou kočiček. Větvičky břízek při Božímtělovém průvodu se dávaly doma za obrázky svatých.
Navečer 30. dubna dávaly se do hnojišť před chlévy březové ratolesti, aby byl dobytek chráněn před čarodějnou mocí zlých mocností v noci filipojakubské dne 1. května. Čarodějnice prý létaly komínem na koštěti na jakési výroční shromáždění.
Na Smrtnou neděli (předposlední neděle před Velikonocemi) vynášena byla z obce smrt se svým manželem „smrťákem“. Chlapci slamou vycpaného hastroše v hadrech na žerdi, dívky vystrojenou a opentlenou figuru v bílých šatech, taktéž na žerdi, vynášeli ze vsi za zpěvu:
"Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,
máje jdou, květy jdou, květy jdou,
kamarádi z veselého průvodu.
Průvod jede proti nám, proti nám,
po věnečku nese nám, nese nám,
a to všechno vyšehorských panenkám."
máje jdou, květy jdou, květy jdou,
kamarádi z veselého průvodu.
Průvod jede proti nám, proti nám,
po věnečku nese nám, nese nám,
a to všechno vyšehorských panenkám."
Někdy se zpívalo při průvodu:
"Smrtná neděle, kdes klíče dala?
Dala jsem je, dala škaredé středě.
Škaredá středo, kdes klíče dala?
Dala jsem je, dala svatému Jiří.
Svatý Jiří, vstávej, zemi nám otvírej,
aby tráva rostla, tráva zelená,
fiala modrá, růže červená."
Průvod končil na vršíčku u Smolinky, zvaném „Klobouček“ a tam byla smrt spálena. Do svlečených šatů smrti byla oblečena jedna z dívek „královnička“, s tou chodily dívky po vesnici, tančily kolem ní kolo a zpívaly:
"Královnička, královna, mazanička mazaná,
král si ji vyvolil, aby k němu přišla,
nabyla tak pyšná.
Ona k němu nešla, poslala tam posla,
posel mu namlouval tu krásnou nevěstu
v tom bílém /modrém/ věnečku.
Dejte jí, dejte na lžičičku másla,
aby se jí ta mlsná hubička spásla,
dejte jí, dejte asi dvě vajíčka,
aby měla pro malého králíčka.
Buďte páni veselí, na tu Květnovou neděli,
panímámo krásná, dala jste nám másla,
dala jste nám maličko, přidejte nám vajíčko,
milá zlatá matičko."
král si ji vyvolil, aby k němu přišla,
nabyla tak pyšná.
Ona k němu nešla, poslala tam posla,
posel mu namlouval tu krásnou nevěstu
v tom bílém /modrém/ věnečku.
Dejte jí, dejte na lžičičku másla,
aby se jí ta mlsná hubička spásla,
dejte jí, dejte asi dvě vajíčka,
aby měla pro malého králíčka.
Buďte páni veselí, na tu Květnovou neděli,
panímámo krásná, dala jste nám másla,
dala jste nám maličko, přidejte nám vajíčko,
milá zlatá matičko."
Dívky byl obdarovány vajíčky nebo nějakým penízem a o výtěžku sbírky se pak podělily.
Chlapci začali v poledne na Zelený čtvrtek s klepáním místo zvonění a skončili ranním klepáním na Bílou sobotu. Již 14 dní před Velikonocemi volili tajně lístky dva „kostusy“ – dozorce, kteří bděli nad tím, aby se pořádně a včas klepalo (byly k tomu trkače, klapače a ruční hračky), aby byl pořádek při nástupu, při obchůzce atd..
Vida, jak chlapci ze školy prováděli to, za co se muselo v roce 1905 demonstrovat „tajné rovné hlasovací právo“. Bez předvolební agitace byly volby. Hlasovací právo měli jen hoši chodící do školy, klepat mohli s milostivým svolením dozorců i mladší chlapci, kteří byli se svými nástroji rámus, dělající uznáni, uznáni za schopné.
S ranním vstáváním v 5 hodin již to bylo horší. Kdo se včas nedostavil, tomu se strhovalo z odměny, rozdílené v sobotu odpoledne. V poledne na Bílou sobotu, někdy již v pátek odpoledne byly vybírány dobrovolné dávky od hospodyní za klapání. Chlapci dostávali peníze i vajíčka, která zpeněžili, někdy se rozdělovala i vajíčka, oceněná 2 krejcary za kus, někdy i 6 kusů za šesták (10 krejcarů).
Cítil – li se některý z chlapců poškozen při dělení, mohl se odvolat a prokázat se puchýři na rukou jako dokladem, že pořádně obsluhoval svůj rámus dělající stroj. Ty puchýře mohly vzniknout i jinak, a tu se provedlo odborné znalecké šetření, neboť „ulejvání“ se netrpělo. Někdy to odnesli i sami dozorci, když podle názoru matek byl výkon malého kluka do 6 let málo oceněn při rozdílení vybraných peněz a naturálií.
Z náboženských zvyků byla procesí kolem obce koncem dubna po sv. Marku – křížové dny, potom 16. května „na pouť“, v den sv. Jana Nepomuckého do Klášterce na mši, v neděli po svátku „Božího těla“ ke Kostelíčku za Bludovem. 14. srpna bývala dvoudenní pouť do Králík s procesím přes Jakubovice a Hrubý les, odtud byl návrat následujícího dne odpoledne. Někdy to bylo i 7. a 8. září v „mariánský svátek“.
Chlapci začali v poledne na Zelený čtvrtek s klepáním místo zvonění a skončili ranním klepáním na Bílou sobotu. Již 14 dní před Velikonocemi volili tajně lístky dva „kostusy“ – dozorce, kteří bděli nad tím, aby se pořádně a včas klepalo (byly k tomu trkače, klapače a ruční hračky), aby byl pořádek při nástupu, při obchůzce atd..
Vida, jak chlapci ze školy prováděli to, za co se muselo v roce 1905 demonstrovat „tajné rovné hlasovací právo“. Bez předvolební agitace byly volby. Hlasovací právo měli jen hoši chodící do školy, klepat mohli s milostivým svolením dozorců i mladší chlapci, kteří byli se svými nástroji rámus, dělající uznáni, uznáni za schopné.
S ranním vstáváním v 5 hodin již to bylo horší. Kdo se včas nedostavil, tomu se strhovalo z odměny, rozdílené v sobotu odpoledne. V poledne na Bílou sobotu, někdy již v pátek odpoledne byly vybírány dobrovolné dávky od hospodyní za klapání. Chlapci dostávali peníze i vajíčka, která zpeněžili, někdy se rozdělovala i vajíčka, oceněná 2 krejcary za kus, někdy i 6 kusů za šesták (10 krejcarů).
Cítil – li se některý z chlapců poškozen při dělení, mohl se odvolat a prokázat se puchýři na rukou jako dokladem, že pořádně obsluhoval svůj rámus dělající stroj. Ty puchýře mohly vzniknout i jinak, a tu se provedlo odborné znalecké šetření, neboť „ulejvání“ se netrpělo. Někdy to odnesli i sami dozorci, když podle názoru matek byl výkon malého kluka do 6 let málo oceněn při rozdílení vybraných peněz a naturálií.
Z náboženských zvyků byla procesí kolem obce koncem dubna po sv. Marku – křížové dny, potom 16. května „na pouť“, v den sv. Jana Nepomuckého do Klášterce na mši, v neděli po svátku „Božího těla“ ke Kostelíčku za Bludovem. 14. srpna bývala dvoudenní pouť do Králík s procesím přes Jakubovice a Hrubý les, odtud byl návrat následujícího dne odpoledne. Někdy to bylo i 7. a 8. září v „mariánský svátek“.
Shrnutí poválečné doby za vlády komunismu
Poznámka kronikáře:
Tuto dobu jsem chtěl objasnit všem čtenářům, protože právě za vlády komunismu, v letech 1945 až 1989, nebyly občanům podávány přesné informace o životě a politice v republice. Taktéž byli občané záměrně zastrašováni pod hrozbami, když se nebudou chtít podřídit socialistickému režimu zřízení ve státě. Toto vše se odvíjelo mimo jiné v životě obce a i v sepisování obecní kroniky, ve které je dobře znát toto smýšlení a nálada. Jedním z důkazů toho strachu bylo to, že tehdejší kronikářka Milada Janků, která kroniku vedla do roku 1968, nesepsala události sovětské okupace v roce 1968 tak, jak by si toto stálo za povšimnutí. Údajně to měla všechno sepsáno na papíře po pravdě, tak jak to ve skutečnosti bylo, avšak nakonec se tyto údaje do kroniky nedostaly. V žádném případě jí to nemám za zlé, ani ostatním kronikářům, protože ona se pravda stejně jednou ukáže. A ukázala se. Taktéž nebyly přesně sepsány události poválečné, kdy nastupující Gottwaldův režim a síla moci ze strany SSSR zastrašovaly, soudily a trestaly naše občany za každé i byť ty nejmenší prohřešky proti tehdejší socialistické vládě. Toto vše se snažím objasnit v následujících řádcích."
Tuto dobu jsem chtěl objasnit všem čtenářům, protože právě za vlády komunismu, v letech 1945 až 1989, nebyly občanům podávány přesné informace o životě a politice v republice. Taktéž byli občané záměrně zastrašováni pod hrozbami, když se nebudou chtít podřídit socialistickému režimu zřízení ve státě. Toto vše se odvíjelo mimo jiné v životě obce a i v sepisování obecní kroniky, ve které je dobře znát toto smýšlení a nálada. Jedním z důkazů toho strachu bylo to, že tehdejší kronikářka Milada Janků, která kroniku vedla do roku 1968, nesepsala události sovětské okupace v roce 1968 tak, jak by si toto stálo za povšimnutí. Údajně to měla všechno sepsáno na papíře po pravdě, tak jak to ve skutečnosti bylo, avšak nakonec se tyto údaje do kroniky nedostaly. V žádném případě jí to nemám za zlé, ani ostatním kronikářům, protože ona se pravda stejně jednou ukáže. A ukázala se. Taktéž nebyly přesně sepsány události poválečné, kdy nastupující Gottwaldův režim a síla moci ze strany SSSR zastrašovaly, soudily a trestaly naše občany za každé i byť ty nejmenší prohřešky proti tehdejší socialistické vládě. Toto vše se snažím objasnit v následujících řádcích."
Dekret prezidenta:
Během léta a podzimu 1945 byly z Československa do Německa vystěhovány téměř 3 miliony obyvatel německé národnosti, kteří nebyli antifašisty a tak neprojevovali odpor k nacistickému Německu. Právním podkladem pro vyhoštění Němců byl dekret prezidenta republiky ze 3. srpna 1945, kterým byli Němci, žijící v Československu, pokud neodmítali poslušnost Hitlerovi, zbaveni československého státního občanství. Majetek těchto bývalých československých občanů německé národnosti byl zabaven státem a od něho postupně odkupován za velmi nízké ceny československými občany. Zabavená půda byla z části přidělena bezzemkům, z části byly na ní vytvořeny státní statky.
Ztráta Podkarpatské Rusi:
Československo bylo obnoveno po druhé světové válce v předmnichovských hranicích, vyjma území Podkarpatské Rusi. Na nátlak Sovětského svazu, poprvé vysloveném v dopise předsedy sovětské vlády Josefa Vissarionoviče Stalina prezidentovi Benešovi z 23. ledna 1945, bylo totiž Československo donuceno uzavřít 23. června 1945 dohodu se Sovětským svazem o tom, že mu tuto zemi odstupuje.
Ve volbách do Národního shromáždění v květnu 1946 zvítězila Komunistická strana Československa. V zahraniční politice měli komunisté záměr se zcela izolovat od západních států a zaměřit se pouze na spolupráci se Sovětským svazem.
Marshallův plán:
Tehdy podle plánu amerického ministra zahraničí George Marshalla měla být Spojenými státy poskytnuta pomoc evropským zemím zasažených válkou ve formě finančních půjček a dodávek zboží. Československá vláda nejprve Marshallův plán přijala, ale vzápětí byla tato vláda pozvána do Moskvy a tam se jí ze Stalinových úst dostalo tak drsné sprchy, že účast na Marshallově plánu dodatečně odmítla.
Návštěva v Moskvě:
Gottwald, vedoucí delegace, se nikdy veřejně nesvěřil s obsahem a výrazem výtek, jimiž ho Stalin zahrnul ve zvláštním osobním slyšení. Jan Masaryk byl po návratu domů otevřenější: „Jel jsem do Moskvy jako ministr nezávislého státu a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“.
Sovětský svaz měl v prvních poválečných letech záměr politický a hospodářsky k sobě připoutat východoevropské země a učinit z nich poslušné vykonavatele svých zájmů. V listopadu 1946 tak Sověti prosadili vytvoření komunistického systému v Bulharsku, v srpnu 1947 v Polsku a v prosinci 1947 v Rumunsku. Další zemí mělo být Československo.
Převzetí moci komunisty:
Na podzim 1947 se objevovaly ve vládě i v československé společnosti další rozpory. Přístup k těmto rozporům ze strany představitelů Komunistické strany Československa ovlivňovalo naléhání Sovětského svazu na rychlé převzetí moci komunisty. Část nekomunistických ministrů 20. února 1948 podala demisi. Na 22. února 1948 komunisté urychleně svolali do Prahy sjezd závodních rad a na 24. února jednohodinovou generální stávku. Mezi tím, 23. února, začali komunisté vyzbrojovat dělníky a tvořit tzv. Lidové milice.
Intenzivní úsilí prezidenta Beneše o dohodu smírnou cestou ztroskotalo.
Nová vláda, jmenovaná 25. února 1948, měla ze svých 24 členů 11 komunistů a dalších jejích 7 členů komunisty podporovalo. K dovršení svého vítězství komunisté ve vládě prosadili dokončení československé ústavy podle svých představ a její přijetí 9. května 1948. Ústava uzákonila znárodnění všech podniků, které měly více jak 50 zaměstnanců.
Nový prezident:
Prezident Beneš odmítl tuto ústavu podepsat a 7. června se vzdal svého úřadu. Národní shromáždění, ustavené na základě výsledků voleb zvolilo 14. června 1948 prezidentem republiky Klementa Gottwalda. Tak se československým komunistům podařilo sice násilně, ale přece jen ústavní cestou, přeměnit demokratický systém v Československu v komunistickou diktaturu.
V poměrně krátké době po roce 1948 se rozrušilo československé hospodářství, které se po válce úspěšně rozvíjelo v návaznosti na jeho mnohaletou tradici, zcela se změnil československý politický systém a kultura se podřídila zájmům tzv. budování socialistické společnosti.
Komunistická diktatura:
Podle teorie diktatury proletariátu byl v Československu vytvořen hospodářský, kulturní a politický systém komunistické diktatury, založený na bezvýhradné vládě jedné politické strany. Přitom činnost Komunistické strany Československa vycházela především z tvrdých příkazů Sovětského svazu a jeho komunistické strany.
RVHP:
Na československé hospodářství mělo negativní vliv také založení Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1949. Tato organizace, řízená z Moskvy, sdružující Bulharsko, Československo, Rumunsko, Polsko a Sovětský svaz a k níž se později připojily další státy, ovlivňovala hospodářství svých členů. Podle pokynů Rady vzájemné hospodářské pomoci bylo Československo donuceno specializovat se na těžký průmysl a produkci svých mnohých tradičních výrobků předat jiným zemím.
Znárodňování:
Pokračoval proces znárodňování nejen průmyslových podniků, ale i živností a obchodů a združstevňování polí a luk a provozů drobných živnostníků. Během deseti let bylo zcela odstraněno soukromé vlastnictví.
První reakcí na komunistickou diktaturu byly početné odchody Čechů a Slováků do emigrace.
Utrpení za komunismu:
Mnoho demokraticky smýšlejících Čechů a Slováků bylo za aktivní pomoci sovětských poradců obviněno z protistátní činnosti a odsouzeno k mnohaletému vězení nebo i k smrti.
Po roce 1950 začalo docházet k pronásledování i některých vedoucích komunistických funkcionářů, zdůvodňovanému podle sovětských doporučení.
V letech 1949 - 1953 zahynulo na komunistických popravištích téměř 200 obětí, další stovky lidí zemřely na následky mučení v komunistických věznicích a několik tisíc odsouzených prožilo deset i více let v žalářích. Toto pronásledování občanů dosvědčuje fakt, že i v naší obci došlo k odsouzení některých občanů, kteří se protivili tomuto režimu. Tento skutek je popisován v kronikce v roce 1961, kde byli odsouzeni tito občané: Bartoš Jan, Urban Zdeněk, Navrátil Václav, Janků František a Kvapil Josef.
Měnová reforma:
Hospodářsky se komunistický režim v Československu dostal do první krize v roce 1953. K zahojení finančních nedostatků přistoupila 1. června 1953 komunistická vláda k měnové reformě. Tím byly ožebračeny statisíce drobných střadatelů a desetitisíce živnostníků a rolníků, kteří ještě nevstoupili do družstev. Proti měnové reformě propukly na několika místech Československa demonstrace.
Varšavská smlouva:
V roce 1955 vytvořil Sovětský svaz spol s evropskými komunistickými zeměmi vojenský blok, zvaný "Varšavská smlouva", podle níž armády všech zúčastněných zemí podléhaly společnému vedení v Moskvě. Činnost této smlouvy se neblaze projevila v srpnu 1968, kdy podle jejích ustanovení vpadly některé členské země této smlouvy do Československa a likvidovaly možnost jeho reformního vývoje.
Nový název republiky:
V červenci 1960 se Československo stalo socialistickým státem (Československá socialistická republika - ČSSR).
Nespokojenost obyvatelstva:
Po roce 1960 se v československém hospodářství začaly projevovat vážné rhliny. Nespokojenost obyvatelstva Československa s komunistickým zřízením společnosti nabyla značných rozměrů v druhé polovině 60. let. Nositelem odporu proti komunistické diktatuře se stala inteligence, reprezentovaná otevřenými vystoupeními spisovatelů a studentů. Činitelem odporu se stávala i část obyvatelstva Slovenska, které začalo důrazně protestovat proti centrálnímu řízení státu z Prahy.
Pokus o revoluci:
Nespokojenost přerostla koncem roku 1967 a počátkem roku 1968 v hluboké rozpory a krizi přímo uvnitř vládnoucí Komunistické strany Československa, která se rozdělila na dva tábory. První tábor tvořili konzervativci, mezi něž patřil i československý prezident a zároveň první tajemník KSČ Antonín Novotný, druhý tábor pak tvořili reformní komunisté, kteří chtěli komunistickou politiku demokratizovat. Střetnutí mezi oběma tábory vyvrcholilo v lednu 1968 odvoláním Novotného z vedoucí funkce v komunistické straně. Na místo prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa byl za Antonína Novotného vybrán dosud málo známý reformně smýšlející komunistický funkcionář ze Slovenska, Alexandr Dubček. Ten vyjádřil politický program slovy: "Vytvořit socialismus s lidskou tváří“.
Podle tohoto programu se mělo i nekomunistickým stranám a širokým společenským vrstvám umožnit, aby se podílely na politické moci. Dubčekův program předpokládal zásadní zásahy do struktury Československa, včetně svobodných voleb do zastupitelských sborů, obsazování vedoucích míst v továrnách, na úřadech a jinde podle schopností pracovníka a nikoli podle jejich členství v komunistické straně, rozhodování o věcech veřejných záležitostech demokratickou diskusí zúčastněných složek a nikoli diktátem komunistické strany atd.. V duchu tohoto programu Dubček zrušil cenzuru, zabezpečil skutečnou svobodu tisku, svobodu shromažďovací a spolčovací.
V souladu s tímto programem byly obnovovány organizace a spolky, které byly komunistickou vládou po roce 1948 zakázány (např. Skautské hnutí). Byl to například klub angažovaných nestraníků (KAN), který sdružoval občany usilující o demokratické změny v československé společnosti, kteří nechtějí být členy žádné politické strany.
Zvláštní pozornost věnoval Dubčekův program skutečnému zrovnoprávnění Slovenska s Čechami a s Moravou při zachování celistvosti jednotného československého státu. Na středních a vysokých školách začala být uplatňována svoboda slova a ke studiu byli uchazeči přijímáni podle svých schopností a nikoli jako doposud převážně za zásluhy rodičů v KSČ. Ke změnám došlo i ve státních orgánech.
Nový prezident:
V březnu 1969 zvolilo Národní shromáždění svým předsedou Josefa Smrkovského, vězněného po roce 1948, a prezidentem republiky generála Ludvíka Svobodu, bývalého velitele československého armádního sboru v SSSR za druhé světové války.
Dubčekův program předpokládal očištění a odškodnění všech, kteří byli protiprávně odsouzeni.
Pražské jaro 1968:
Reformní hnutí komunistické strany, vedené Alexandrem Dubčekem, získalo podporu téměř všech vrstev obyvatelstva a začalo se označovat „Pražské jaro 1968“. Toto hnutí mělo i značný mezinárodní ohlas. Bylo příznivě přijato západními demokratickými státy, avšak Sovětský svaz a další východoevropské státy, které byly pod sovětským vlivem, v němž vycítily ohrožení komunistických diktatur ve vlastních zemích.
Nástup totálního režimu:
Po několikerém naléhání na československé představitele o změnu politiky i po výhrůžkách, přistoupil Sovětský svaz spolu s Bulharskem, Maďarskem, východním Německem a Polskem k násilnému vojenskému zásahu.
Dne 21. srpna 1968 překročila vojska těchto zemí československé hranice a během několika hodin celé státní území okupovala. Na tento vpád reagovalo obyvatelstvo odporem, zapalováním sovětských tanků, posměšnými nápisy na vojenské technice i na zdech domů, odstraňováním silničních ukazatelů atd..
První oběti:
Několik desítek Čechů a Slováků zahynulo výstřely ze sovětských hlavní.
Československé představitele sovětské orgány zatkly, odvezly do Moskvy a tam je přinutily k potupné dohodě, uznávající, že vpád cizích vojsk do Československa byl bratrskou pomocí československému lidu a že Československo souhlasí s dočasným pobytem sovětské armády na svém území. Jediným kladným výsledkem Dubčekova Pražského jara tak zůstalo dojednání o zrovnoprávnění Slovenska s Čechami a Moravou.
Nový název republiky:
V den výročí vzniku Československa, 28. října 1968, přijalo Národní shromáždění ústavní zákon o vytvoření federativního státu složené z České socialistické republiky a ze Slovenské socialistické republiky. Každá z republik měla vlastní vládu a vlastní zákonodárný parlament. Na Slovensku se nadále nazýval Slovenská národní rada, v Čechách a na Moravě Česká národní rada. Kromě toho ovšem existovala federální vláda, řídící celé Československo, a Národní shromáždění obdrželo označení Federální shromáždění jako zákonodárný orgán celého Československa. Federativní uspořádání Československa vstoupilo v platnost 1. ledna 1969.
Nástup sovětské diktatury:
Po srpnovém vojenském zásahu se rozhořely protesty československého obyvatelstva proti okupaci a proti násilnému projevu demokracie. Sovětská strana na tyto protesty zareagovala tak, že prosadila, aby byl Alexandr Dubček a jeho nejbližší spolupracovníci odstraněni z veřejného života a aby jejich místo zaujali povolní vykonavatelé sovětských příkazů. Na sovětský nátlak byl prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa zvolen v dubnu roku 1969 Gustáv Husák.
Dalším krokem, uskutečněným podle sovětské vůle, bylo potrestání těch, kteří se jakkoli podíleli na demokratickém dění v roce 1968. Odpovědná místa mohli nadále zastávat jen prověření občané. Mnozí Češi i Slováci opustili svou vlast a hledali uplatnění na demokratickém Západě. Mnoho učitelů muselo pro své názory opustit školy.
Během léta a podzimu 1945 byly z Československa do Německa vystěhovány téměř 3 miliony obyvatel německé národnosti, kteří nebyli antifašisty a tak neprojevovali odpor k nacistickému Německu. Právním podkladem pro vyhoštění Němců byl dekret prezidenta republiky ze 3. srpna 1945, kterým byli Němci, žijící v Československu, pokud neodmítali poslušnost Hitlerovi, zbaveni československého státního občanství. Majetek těchto bývalých československých občanů německé národnosti byl zabaven státem a od něho postupně odkupován za velmi nízké ceny československými občany. Zabavená půda byla z části přidělena bezzemkům, z části byly na ní vytvořeny státní statky.
Ztráta Podkarpatské Rusi:
Československo bylo obnoveno po druhé světové válce v předmnichovských hranicích, vyjma území Podkarpatské Rusi. Na nátlak Sovětského svazu, poprvé vysloveném v dopise předsedy sovětské vlády Josefa Vissarionoviče Stalina prezidentovi Benešovi z 23. ledna 1945, bylo totiž Československo donuceno uzavřít 23. června 1945 dohodu se Sovětským svazem o tom, že mu tuto zemi odstupuje.
Ve volbách do Národního shromáždění v květnu 1946 zvítězila Komunistická strana Československa. V zahraniční politice měli komunisté záměr se zcela izolovat od západních států a zaměřit se pouze na spolupráci se Sovětským svazem.
Marshallův plán:
Tehdy podle plánu amerického ministra zahraničí George Marshalla měla být Spojenými státy poskytnuta pomoc evropským zemím zasažených válkou ve formě finančních půjček a dodávek zboží. Československá vláda nejprve Marshallův plán přijala, ale vzápětí byla tato vláda pozvána do Moskvy a tam se jí ze Stalinových úst dostalo tak drsné sprchy, že účast na Marshallově plánu dodatečně odmítla.
Návštěva v Moskvě:
Gottwald, vedoucí delegace, se nikdy veřejně nesvěřil s obsahem a výrazem výtek, jimiž ho Stalin zahrnul ve zvláštním osobním slyšení. Jan Masaryk byl po návratu domů otevřenější: „Jel jsem do Moskvy jako ministr nezávislého státu a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“.
Sovětský svaz měl v prvních poválečných letech záměr politický a hospodářsky k sobě připoutat východoevropské země a učinit z nich poslušné vykonavatele svých zájmů. V listopadu 1946 tak Sověti prosadili vytvoření komunistického systému v Bulharsku, v srpnu 1947 v Polsku a v prosinci 1947 v Rumunsku. Další zemí mělo být Československo.
Převzetí moci komunisty:
Na podzim 1947 se objevovaly ve vládě i v československé společnosti další rozpory. Přístup k těmto rozporům ze strany představitelů Komunistické strany Československa ovlivňovalo naléhání Sovětského svazu na rychlé převzetí moci komunisty. Část nekomunistických ministrů 20. února 1948 podala demisi. Na 22. února 1948 komunisté urychleně svolali do Prahy sjezd závodních rad a na 24. února jednohodinovou generální stávku. Mezi tím, 23. února, začali komunisté vyzbrojovat dělníky a tvořit tzv. Lidové milice.
Intenzivní úsilí prezidenta Beneše o dohodu smírnou cestou ztroskotalo.
Nová vláda, jmenovaná 25. února 1948, měla ze svých 24 členů 11 komunistů a dalších jejích 7 členů komunisty podporovalo. K dovršení svého vítězství komunisté ve vládě prosadili dokončení československé ústavy podle svých představ a její přijetí 9. května 1948. Ústava uzákonila znárodnění všech podniků, které měly více jak 50 zaměstnanců.
Nový prezident:
Prezident Beneš odmítl tuto ústavu podepsat a 7. června se vzdal svého úřadu. Národní shromáždění, ustavené na základě výsledků voleb zvolilo 14. června 1948 prezidentem republiky Klementa Gottwalda. Tak se československým komunistům podařilo sice násilně, ale přece jen ústavní cestou, přeměnit demokratický systém v Československu v komunistickou diktaturu.
V poměrně krátké době po roce 1948 se rozrušilo československé hospodářství, které se po válce úspěšně rozvíjelo v návaznosti na jeho mnohaletou tradici, zcela se změnil československý politický systém a kultura se podřídila zájmům tzv. budování socialistické společnosti.
Komunistická diktatura:
Podle teorie diktatury proletariátu byl v Československu vytvořen hospodářský, kulturní a politický systém komunistické diktatury, založený na bezvýhradné vládě jedné politické strany. Přitom činnost Komunistické strany Československa vycházela především z tvrdých příkazů Sovětského svazu a jeho komunistické strany.
RVHP:
Na československé hospodářství mělo negativní vliv také založení Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1949. Tato organizace, řízená z Moskvy, sdružující Bulharsko, Československo, Rumunsko, Polsko a Sovětský svaz a k níž se později připojily další státy, ovlivňovala hospodářství svých členů. Podle pokynů Rady vzájemné hospodářské pomoci bylo Československo donuceno specializovat se na těžký průmysl a produkci svých mnohých tradičních výrobků předat jiným zemím.
Znárodňování:
Pokračoval proces znárodňování nejen průmyslových podniků, ale i živností a obchodů a združstevňování polí a luk a provozů drobných živnostníků. Během deseti let bylo zcela odstraněno soukromé vlastnictví.
První reakcí na komunistickou diktaturu byly početné odchody Čechů a Slováků do emigrace.
Utrpení za komunismu:
Mnoho demokraticky smýšlejících Čechů a Slováků bylo za aktivní pomoci sovětských poradců obviněno z protistátní činnosti a odsouzeno k mnohaletému vězení nebo i k smrti.
Po roce 1950 začalo docházet k pronásledování i některých vedoucích komunistických funkcionářů, zdůvodňovanému podle sovětských doporučení.
V letech 1949 - 1953 zahynulo na komunistických popravištích téměř 200 obětí, další stovky lidí zemřely na následky mučení v komunistických věznicích a několik tisíc odsouzených prožilo deset i více let v žalářích. Toto pronásledování občanů dosvědčuje fakt, že i v naší obci došlo k odsouzení některých občanů, kteří se protivili tomuto režimu. Tento skutek je popisován v kronikce v roce 1961, kde byli odsouzeni tito občané: Bartoš Jan, Urban Zdeněk, Navrátil Václav, Janků František a Kvapil Josef.
Měnová reforma:
Hospodářsky se komunistický režim v Československu dostal do první krize v roce 1953. K zahojení finančních nedostatků přistoupila 1. června 1953 komunistická vláda k měnové reformě. Tím byly ožebračeny statisíce drobných střadatelů a desetitisíce živnostníků a rolníků, kteří ještě nevstoupili do družstev. Proti měnové reformě propukly na několika místech Československa demonstrace.
Varšavská smlouva:
V roce 1955 vytvořil Sovětský svaz spol s evropskými komunistickými zeměmi vojenský blok, zvaný "Varšavská smlouva", podle níž armády všech zúčastněných zemí podléhaly společnému vedení v Moskvě. Činnost této smlouvy se neblaze projevila v srpnu 1968, kdy podle jejích ustanovení vpadly některé členské země této smlouvy do Československa a likvidovaly možnost jeho reformního vývoje.
Nový název republiky:
V červenci 1960 se Československo stalo socialistickým státem (Československá socialistická republika - ČSSR).
Nespokojenost obyvatelstva:
Po roce 1960 se v československém hospodářství začaly projevovat vážné rhliny. Nespokojenost obyvatelstva Československa s komunistickým zřízením společnosti nabyla značných rozměrů v druhé polovině 60. let. Nositelem odporu proti komunistické diktatuře se stala inteligence, reprezentovaná otevřenými vystoupeními spisovatelů a studentů. Činitelem odporu se stávala i část obyvatelstva Slovenska, které začalo důrazně protestovat proti centrálnímu řízení státu z Prahy.
Pokus o revoluci:
Nespokojenost přerostla koncem roku 1967 a počátkem roku 1968 v hluboké rozpory a krizi přímo uvnitř vládnoucí Komunistické strany Československa, která se rozdělila na dva tábory. První tábor tvořili konzervativci, mezi něž patřil i československý prezident a zároveň první tajemník KSČ Antonín Novotný, druhý tábor pak tvořili reformní komunisté, kteří chtěli komunistickou politiku demokratizovat. Střetnutí mezi oběma tábory vyvrcholilo v lednu 1968 odvoláním Novotného z vedoucí funkce v komunistické straně. Na místo prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa byl za Antonína Novotného vybrán dosud málo známý reformně smýšlející komunistický funkcionář ze Slovenska, Alexandr Dubček. Ten vyjádřil politický program slovy: "Vytvořit socialismus s lidskou tváří“.
Podle tohoto programu se mělo i nekomunistickým stranám a širokým společenským vrstvám umožnit, aby se podílely na politické moci. Dubčekův program předpokládal zásadní zásahy do struktury Československa, včetně svobodných voleb do zastupitelských sborů, obsazování vedoucích míst v továrnách, na úřadech a jinde podle schopností pracovníka a nikoli podle jejich členství v komunistické straně, rozhodování o věcech veřejných záležitostech demokratickou diskusí zúčastněných složek a nikoli diktátem komunistické strany atd.. V duchu tohoto programu Dubček zrušil cenzuru, zabezpečil skutečnou svobodu tisku, svobodu shromažďovací a spolčovací.
V souladu s tímto programem byly obnovovány organizace a spolky, které byly komunistickou vládou po roce 1948 zakázány (např. Skautské hnutí). Byl to například klub angažovaných nestraníků (KAN), který sdružoval občany usilující o demokratické změny v československé společnosti, kteří nechtějí být členy žádné politické strany.
Zvláštní pozornost věnoval Dubčekův program skutečnému zrovnoprávnění Slovenska s Čechami a s Moravou při zachování celistvosti jednotného československého státu. Na středních a vysokých školách začala být uplatňována svoboda slova a ke studiu byli uchazeči přijímáni podle svých schopností a nikoli jako doposud převážně za zásluhy rodičů v KSČ. Ke změnám došlo i ve státních orgánech.
Nový prezident:
V březnu 1969 zvolilo Národní shromáždění svým předsedou Josefa Smrkovského, vězněného po roce 1948, a prezidentem republiky generála Ludvíka Svobodu, bývalého velitele československého armádního sboru v SSSR za druhé světové války.
Dubčekův program předpokládal očištění a odškodnění všech, kteří byli protiprávně odsouzeni.
Pražské jaro 1968:
Reformní hnutí komunistické strany, vedené Alexandrem Dubčekem, získalo podporu téměř všech vrstev obyvatelstva a začalo se označovat „Pražské jaro 1968“. Toto hnutí mělo i značný mezinárodní ohlas. Bylo příznivě přijato západními demokratickými státy, avšak Sovětský svaz a další východoevropské státy, které byly pod sovětským vlivem, v němž vycítily ohrožení komunistických diktatur ve vlastních zemích.
Nástup totálního režimu:
Po několikerém naléhání na československé představitele o změnu politiky i po výhrůžkách, přistoupil Sovětský svaz spolu s Bulharskem, Maďarskem, východním Německem a Polskem k násilnému vojenskému zásahu.
Dne 21. srpna 1968 překročila vojska těchto zemí československé hranice a během několika hodin celé státní území okupovala. Na tento vpád reagovalo obyvatelstvo odporem, zapalováním sovětských tanků, posměšnými nápisy na vojenské technice i na zdech domů, odstraňováním silničních ukazatelů atd..
První oběti:
Několik desítek Čechů a Slováků zahynulo výstřely ze sovětských hlavní.
Československé představitele sovětské orgány zatkly, odvezly do Moskvy a tam je přinutily k potupné dohodě, uznávající, že vpád cizích vojsk do Československa byl bratrskou pomocí československému lidu a že Československo souhlasí s dočasným pobytem sovětské armády na svém území. Jediným kladným výsledkem Dubčekova Pražského jara tak zůstalo dojednání o zrovnoprávnění Slovenska s Čechami a Moravou.
Nový název republiky:
V den výročí vzniku Československa, 28. října 1968, přijalo Národní shromáždění ústavní zákon o vytvoření federativního státu složené z České socialistické republiky a ze Slovenské socialistické republiky. Každá z republik měla vlastní vládu a vlastní zákonodárný parlament. Na Slovensku se nadále nazýval Slovenská národní rada, v Čechách a na Moravě Česká národní rada. Kromě toho ovšem existovala federální vláda, řídící celé Československo, a Národní shromáždění obdrželo označení Federální shromáždění jako zákonodárný orgán celého Československa. Federativní uspořádání Československa vstoupilo v platnost 1. ledna 1969.
Nástup sovětské diktatury:
Po srpnovém vojenském zásahu se rozhořely protesty československého obyvatelstva proti okupaci a proti násilnému projevu demokracie. Sovětská strana na tyto protesty zareagovala tak, že prosadila, aby byl Alexandr Dubček a jeho nejbližší spolupracovníci odstraněni z veřejného života a aby jejich místo zaujali povolní vykonavatelé sovětských příkazů. Na sovětský nátlak byl prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa zvolen v dubnu roku 1969 Gustáv Husák.
Dalším krokem, uskutečněným podle sovětské vůle, bylo potrestání těch, kteří se jakkoli podíleli na demokratickém dění v roce 1968. Odpovědná místa mohli nadále zastávat jen prověření občané. Mnozí Češi i Slováci opustili svou vlast a hledali uplatnění na demokratickém Západě. Mnoho učitelů muselo pro své názory opustit školy.
Rok 1969
Pokladník obce:
Od loňského roku vykonávala funkci pokladníka MNV Vyšehoří Vařeková Anna. V tomto roce byla zvolena ještě i tajemnicí MNV. Dříve tuto funkci vykonával Zigal Karel.
Knihovna:
Místní knihovna je vedena od loňského roku knihovnicí Kopovou Věrou. Knihovna byla umístěna v Národním výboru na čís.7.
Prodejna Jednota:
Do února letošního roku v naší prodejně Jednota prodávala paní Hrbáčková Emilie. Od března nastoupila nová prodavačka Pavlů Marie.
Honitba:
Od roku 1960, po územním slučování, byla honitba sloučena s honitbou Chromče. Výměra honitby Vyšehoří je 335 ha, s Chromčí to bylo celkem 840 ha. Členů bylo 18. Z Vyšehoří byl Straka František, Chaloupka František, Balcárek Josef, Vařeka Karel, Vařeka Jaroslav, ostatní byli cizí (z Chromče). Na našem katastru se střílívalo 5 srnců, 4 srny, 2 srnčata, 30 zajíců a kolem 10 bažantů, 1 – 2 lišky.
Hasiči:
V letošním roce má Svaz požární ochrany 13 členů. Předsedou je Zigal Karel a velitelem je Pour Jan. Během tohoto roku do SPO přistoupilo 7 nových členů. V kulturní činnosti pořádal SPO 1 ples, vinobraní a hody.
V tomto roce došlo k rozdělení Československého Svazu požární ochrany na český a slovenský. Příjem tohoto roku činí 6.415,- Kčs.
Škola:
Od loňského roku učí v naší obci učitelka z Chromče Ondráčková Anna.
Tuto funkci převzala po minulém učiteli Hrbáčkovi Jiřímu, který v loňském roce učit přestal. Škola byla stále jednotřídní s pěti postupnými ročníky. V loňském roce nebyl otevřen 1. ročník pro nedostatek žáků. Škola se začala postupně modernizovat.
Od loňského roku vykonávala funkci pokladníka MNV Vyšehoří Vařeková Anna. V tomto roce byla zvolena ještě i tajemnicí MNV. Dříve tuto funkci vykonával Zigal Karel.
Knihovna:
Místní knihovna je vedena od loňského roku knihovnicí Kopovou Věrou. Knihovna byla umístěna v Národním výboru na čís.7.
Prodejna Jednota:
Do února letošního roku v naší prodejně Jednota prodávala paní Hrbáčková Emilie. Od března nastoupila nová prodavačka Pavlů Marie.
Honitba:
Od roku 1960, po územním slučování, byla honitba sloučena s honitbou Chromče. Výměra honitby Vyšehoří je 335 ha, s Chromčí to bylo celkem 840 ha. Členů bylo 18. Z Vyšehoří byl Straka František, Chaloupka František, Balcárek Josef, Vařeka Karel, Vařeka Jaroslav, ostatní byli cizí (z Chromče). Na našem katastru se střílívalo 5 srnců, 4 srny, 2 srnčata, 30 zajíců a kolem 10 bažantů, 1 – 2 lišky.
Hasiči:
V letošním roce má Svaz požární ochrany 13 členů. Předsedou je Zigal Karel a velitelem je Pour Jan. Během tohoto roku do SPO přistoupilo 7 nových členů. V kulturní činnosti pořádal SPO 1 ples, vinobraní a hody.
V tomto roce došlo k rozdělení Československého Svazu požární ochrany na český a slovenský. Příjem tohoto roku činí 6.415,- Kčs.
Škola:
Od loňského roku učí v naší obci učitelka z Chromče Ondráčková Anna.
Tuto funkci převzala po minulém učiteli Hrbáčkovi Jiřímu, který v loňském roce učit přestal. Škola byla stále jednotřídní s pěti postupnými ročníky. V loňském roce nebyl otevřen 1. ročník pro nedostatek žáků. Škola se začala postupně modernizovat.
Třída - škola 1969-1970.jpg (87,3 kB)
Žáci v letošním roce nastudovali a sehráli divadelní představení „O Honzovi“, které mělo veliký úspěch.
V loňském roce opustili naší školu tito „páťáci“: Hroch Zdeněk, Morávek Josef a Chaloupka František.
V letošním školním roce koncem června odešli ze školy tito žáci: Hroch Miroslav, Pourová Jana a Rozlowská Ludmila.
Do pátého ročníku přestoupili v září tito žáci: Bartoš Petr, Vařeka Jaroslav, Macek Aleš, Osladilová Marie a Chaloupka Rostislav.
Adaptace domku:
V loňském roce dokončil přestavbu svého domku Straka František do současné podoby.
Stavba domu:
V červenci si započal stavět Kvapilík Josef. Před domkem byla zbořena stará sušárna ovoce, která v poslední době sloužila jako sklad JZD. Na prostranství dnešní předzahrádky bylo smetiště, kde se odkládaly odpadky všeho druhu po mnoho let. Také se na tomto místě prováděla údržba traktoru. Umývání naftou, při výměnách oleje byl vypouštěn starý olej na zem, kde sa vsakoval do půdy. Ta potom při zemních úpravách měla vzhled a barvu úrodné a černé zeminy.
Žáci v letošním roce nastudovali a sehráli divadelní představení „O Honzovi“, které mělo veliký úspěch.
V loňském roce opustili naší školu tito „páťáci“: Hroch Zdeněk, Morávek Josef a Chaloupka František.
V letošním školním roce koncem června odešli ze školy tito žáci: Hroch Miroslav, Pourová Jana a Rozlowská Ludmila.
Do pátého ročníku přestoupili v září tito žáci: Bartoš Petr, Vařeka Jaroslav, Macek Aleš, Osladilová Marie a Chaloupka Rostislav.
Adaptace domku:
V loňském roce dokončil přestavbu svého domku Straka František do současné podoby.
Stavba domu:
V červenci si započal stavět Kvapilík Josef. Před domkem byla zbořena stará sušárna ovoce, která v poslední době sloužila jako sklad JZD. Na prostranství dnešní předzahrádky bylo smetiště, kde se odkládaly odpadky všeho druhu po mnoho let. Také se na tomto místě prováděla údržba traktoru. Umývání naftou, při výměnách oleje byl vypouštěn starý olej na zem, kde sa vsakoval do půdy. Ta potom při zemních úpravách měla vzhled a barvu úrodné a černé zeminy.
Odstěhování z obce:
V tomto oce se odstěhoval Unzeitig František nejst. do Písařova.
Sňatek uzavřeli:
Dne 23. července se provdala Jánětová Marie narozena dne 21. listopadu 1947 za Ing. Jiřího Strnada z Bohumína.
23. srpna se provdala Krobotová Marie (nové jeméno Musílková). Ve Vyšehoří bydlela od narození ode dne 6. dubna 1949. Její manžel Jan bydlel ve Vyšehoří ode dne sňatku a zároveň stavěli svépomocí byt v paneláku v Chrudimi.
Narodili se:
Krmela František
Navrátil Ivo
Vařeka Karel
Janebová Šárka
Přistání na Měsíci:
Dne 20. července, konečně po dlouhých útrapách, dosedl lunární modul "Orel“ americké kosmické lodi APOLA 11 na povrchu Měsíce. Šťastnými kosmonauty byli Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins. V zápětí pracovníci řídícího střediska uslyšeli z atmosférického šumu a praskotu Armstrongovo hlášení: „Houstone, zde základna Moře ticha. Orel přistál!“
Nosná raketa „Saturn“ vážila 3.000 tun a měřila 110 metrů. V prvních 2,5 minutách letu spotřebovala 2,3 milionů litrů paliva. Na vrcholku rakety spočívala kosmická loď o váze 43 tun. Tvořily ji tři moduly: servisní, velitelský a lunární. Servisní modul měl zásobovat kosmickou loď energií na její třídenní pouti k Měsíci. Po navedení lodi na oběžnou dráhu kolem Měsíce se od velitelského a servisního modulu oddělil čtrnáctitunový lunární modul a přistál na Měsíčním povrchu. Armstrong s Aldrinem ztrávili na povrchu Měsíce 13 hodin a nasbírali několik kilogramů horniny. Michael Collins čekal v kosmické lodi na oběžné dráze kolem Měsíce a když se přistávací modul spojil s touto lodí, vydali se na cestu domů. Dne 24. července přistál modul na padáku v Tichém oceáně.
Události ve světě:
První lidské vajíčko oplodněno mim tělo matky - První let tryskového dopravního letadla „Concordu“.
V tomto oce se odstěhoval Unzeitig František nejst. do Písařova.
Sňatek uzavřeli:
Dne 23. července se provdala Jánětová Marie narozena dne 21. listopadu 1947 za Ing. Jiřího Strnada z Bohumína.
23. srpna se provdala Krobotová Marie (nové jeméno Musílková). Ve Vyšehoří bydlela od narození ode dne 6. dubna 1949. Její manžel Jan bydlel ve Vyšehoří ode dne sňatku a zároveň stavěli svépomocí byt v paneláku v Chrudimi.
Narodili se:
Krmela František
Navrátil Ivo
Vařeka Karel
Janebová Šárka
Přistání na Měsíci:
Dne 20. července, konečně po dlouhých útrapách, dosedl lunární modul "Orel“ americké kosmické lodi APOLA 11 na povrchu Měsíce. Šťastnými kosmonauty byli Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins. V zápětí pracovníci řídícího střediska uslyšeli z atmosférického šumu a praskotu Armstrongovo hlášení: „Houstone, zde základna Moře ticha. Orel přistál!“
Nosná raketa „Saturn“ vážila 3.000 tun a měřila 110 metrů. V prvních 2,5 minutách letu spotřebovala 2,3 milionů litrů paliva. Na vrcholku rakety spočívala kosmická loď o váze 43 tun. Tvořily ji tři moduly: servisní, velitelský a lunární. Servisní modul měl zásobovat kosmickou loď energií na její třídenní pouti k Měsíci. Po navedení lodi na oběžnou dráhu kolem Měsíce se od velitelského a servisního modulu oddělil čtrnáctitunový lunární modul a přistál na Měsíčním povrchu. Armstrong s Aldrinem ztrávili na povrchu Měsíce 13 hodin a nasbírali několik kilogramů horniny. Michael Collins čekal v kosmické lodi na oběžné dráze kolem Měsíce a když se přistávací modul spojil s touto lodí, vydali se na cestu domů. Dne 24. července přistál modul na padáku v Tichém oceáně.
Události ve světě:
První lidské vajíčko oplodněno mim tělo matky - První let tryskového dopravního letadla „Concordu“.
Rok 1970
Škola:
Paní učitelka Ondráčková Anna si v naší škole vede velmi dobře a žáci ji mají rádi. Od loňského roku, kdy se škola začala postupně modernizovat, bylo nakoupeno mnoho věcí pro potřebu vyučování. Bylo zakoupeno nové gramorádio, nový nábytek, žebříky, žíněnka, diaprojektor, řada knih do žákovské i učitelské knihovny – hlavně obrazové publikace. Dále byla provedena oprava kůlny, nátěry plotu, úprava doskočiště a nátěry konstrukce na cvičení.
Paní učitelka Ondráčková Anna si v naší škole vede velmi dobře a žáci ji mají rádi. Od loňského roku, kdy se škola začala postupně modernizovat, bylo nakoupeno mnoho věcí pro potřebu vyučování. Bylo zakoupeno nové gramorádio, nový nábytek, žebříky, žíněnka, diaprojektor, řada knih do žákovské i učitelské knihovny – hlavně obrazové publikace. Dále byla provedena oprava kůlny, nátěry plotu, úprava doskočiště a nátěry konstrukce na cvičení.
Třída - škola 1970-1971.jpg (191,3 kB)
Všechny nákupy a opravy byly uskutečněny za velké podpory místního MNV a za pomoci SRPŠ - (sdružení rodičů a přátel školy) Předseda MNV byl v této době Štodt Jaromír a předsedou SRPŠ byl Macek Miroslav a Basler Josef.
Naši školu letos opustili: Bartoš Petr, Vařeka Jaroslav, Macek Aleš, Osladilová Marie a Chaloupka Rostislav.
Do pátého ročníku naší základní školy přestoupili tito žáci: Ondráček Jaroslav – syn ředitelky školy, Joklík Josef, Štodtová Alena, Vařeková Hana, Vařeková Jana a Ludvík Krivák.
Rekonstrukce domu:
V tomto roce dokončil rekonstrukci svého domku Kvapil Vladislav, který jej opravoval od roku 1964.
Významná výročí:
Letos oslavili zlatou svatbu (50 let společného života) Vařeka Štěpán a Helena.
Sňatek uzavřeli:
19. září se provdala Krobotová Ludmila (nové jméno Zatloukalová). Ve Vyšehoří bydlela od narození 11.6.1951 do 30. září tohoto roku. Potom následovala manžela Miroslava do jeho místa bydliště do Otrokovic.
18. dubna uzavřela manželství v kostele v Klášterci a následně na MNV v Bludově Krmelová Božena, učitelka v „Dívčí škole“ v Zábřehu, s Kvapilíkem Josefem z Bohutína č.21, vyučený jako automechanik ČSAO Zábřeh.
28. srpna se provdala Doleželová Anna za Horáka Antonína z Hevlína a společně zakoupili dům.
Narodili se:
Straka František
Pour Radek
Krmelová Marie
Strnadová Hana
Zemřeli:
Všechny nákupy a opravy byly uskutečněny za velké podpory místního MNV a za pomoci SRPŠ - (sdružení rodičů a přátel školy) Předseda MNV byl v této době Štodt Jaromír a předsedou SRPŠ byl Macek Miroslav a Basler Josef.
Naši školu letos opustili: Bartoš Petr, Vařeka Jaroslav, Macek Aleš, Osladilová Marie a Chaloupka Rostislav.
Do pátého ročníku naší základní školy přestoupili tito žáci: Ondráček Jaroslav – syn ředitelky školy, Joklík Josef, Štodtová Alena, Vařeková Hana, Vařeková Jana a Ludvík Krivák.
Rekonstrukce domu:
V tomto roce dokončil rekonstrukci svého domku Kvapil Vladislav, který jej opravoval od roku 1964.
Významná výročí:
Letos oslavili zlatou svatbu (50 let společného života) Vařeka Štěpán a Helena.
Sňatek uzavřeli:
19. září se provdala Krobotová Ludmila (nové jméno Zatloukalová). Ve Vyšehoří bydlela od narození 11.6.1951 do 30. září tohoto roku. Potom následovala manžela Miroslava do jeho místa bydliště do Otrokovic.
18. dubna uzavřela manželství v kostele v Klášterci a následně na MNV v Bludově Krmelová Božena, učitelka v „Dívčí škole“ v Zábřehu, s Kvapilíkem Josefem z Bohutína č.21, vyučený jako automechanik ČSAO Zábřeh.
28. srpna se provdala Doleželová Anna za Horáka Antonína z Hevlína a společně zakoupili dům.
Narodili se:
Straka František
Pour Radek
Krmelová Marie
Strnadová Hana
Zemřeli:
V červenci zemřel Emanuel Krobot ve věku 93 roků.
Lunochod na Měsíci:
Sovětská sonda „Luna 17“ vysazuje na Měsíčním povrchu automatickýlunární vozík, tzv. „lunochod“.
Události ve světě:
První kardiostimulátory
Tonga a Fidži nezávislé
Sovětská sonda „Luna 17“ vysazuje na Měsíčním povrchu automatickýlunární vozík, tzv. „lunochod“.
Události ve světě:
První kardiostimulátory
Tonga a Fidži nezávislé
Rok 1971
V tomto roce proběhly v obci volby do národního výboru. Zvoleni byli tito občané: Štodt Jaromír - předseda MNV
Vařeková Anna - tajemnice a pokladní
Kvapilík Bohuslav - zemědělství
Navrátil František - bezpečnost
Jánětová Anna - sociální
Kop Josef - stavební
Štodt Jaromír - předseda MNV
Basler Josef
Urban Zdeněk
Noví členovémístního národního výboru úřadovali v budově MNV v čís.7, kde byla kancelář předsedy, tajemníka a pokladníka, zasedací místnost, místnost pro schůze a knihovna.
Bankovky:
Letos byly vydány nové bankovky po 20 Kčs. s účinností od 1. dubna.
Zároveň byly staženy z oběhu bankovky po 25 Kčs. vzoru 1958 a 1961 s účinností od 27. října.
Spojení s Bludovem:
V tomto roce byla naše obec přičleněna k Bludovu. Veškeré rozhodován o naší obci bylo řízeno z Bludova místním národním výborem, do kterého byli voleni z naší obce občané. Takto se stalo, že naše obec byla vždy až na posledním místě v projednávání. Od tohoto roku se stala předsedkyní občanského výboru Vařeková Anna, která do Bludova dojížděla 1 x za měsíc.
Škola:
Místní škola za vedení učitelky Ondráčkové Anny si počíná velmi dobře. Žáci se směle zapojovali do veřejně prospěšných prací v obci, což pro ně bylo velkým přínosem. Sbírali odpadové suroviny, léčivé byliny, nastudovali program k MDŽ a na schůzi důchodců, sehráli vánoční besídky včetně divadelního představení a pořádali dětské karnevaly. Na dětský karneval pekly také maminky domácí bufet, kterým byli potom účastníci pohoštěni.
Třída - škola 1971-1972.jpg (96,6 kB)
Ze školy letos odešli tito žáci: Ondráček Jaroslav – syn učitelky, Joklík Josef, Štodtová Alena, Vařeková Hana, Vařeková Jana a Krivák Ludvík.
Do pátého ročníku školy ve Vyšehoří přestoupili tito žáci: Bartošová Jana, Zigalová Hana, Chaloupková Alena a Volfová Jitka.
Odstěhovali se z obce:
V tomto roce se odstěhovala Macková (Surmová) Jana do Šumperka.
Letos se také odstěhovala Jánětová Marie do Bohumína a Jánětová Alena do Zábřeha.
Přistěhovali se do obce:
Na jaře se do naší obce přistěhovala za manželem Miroslavem Františka Straková s dětmi Miroslavou a Františkem.
Sňatek uzavřeli:
Unzeitig František s Alenou a v tomtéž roce jeho bratr Zdeněk s Bohumilou.
Krmela Jan s Kupkovou Jaroslavou z Postřelmůvka.
Doležel Ladislav s Jurenkovou Marcelou.
Narodili se:
Dne 8. ledna se narodila Horáková Renata
Úmrtí:
Ze školy letos odešli tito žáci: Ondráček Jaroslav – syn učitelky, Joklík Josef, Štodtová Alena, Vařeková Hana, Vařeková Jana a Krivák Ludvík.
Do pátého ročníku školy ve Vyšehoří přestoupili tito žáci: Bartošová Jana, Zigalová Hana, Chaloupková Alena a Volfová Jitka.
Odstěhovali se z obce:
V tomto roce se odstěhovala Macková (Surmová) Jana do Šumperka.
Letos se také odstěhovala Jánětová Marie do Bohumína a Jánětová Alena do Zábřeha.
Přistěhovali se do obce:
Na jaře se do naší obce přistěhovala za manželem Miroslavem Františka Straková s dětmi Miroslavou a Františkem.
Sňatek uzavřeli:
Unzeitig František s Alenou a v tomtéž roce jeho bratr Zdeněk s Bohumilou.
Krmela Jan s Kupkovou Jaroslavou z Postřelmůvka.
Doležel Ladislav s Jurenkovou Marcelou.
Narodili se:
Dne 8. ledna se narodila Horáková Renata
Úmrtí:
Dne 11. ledna zemřela ve věku 77 let Hrochová Štěpánka, zpopelněna byla v krematoriu v Olomouci
Dne 5.7. zemřela Hojgrová Marie z Chromče, babička Vařekové Marie.
Dne 14. listopadu zemřela Straková Marie na cukrovku.
16. května zemřela Vařeková Dana jako ještě sedmileté dítě.
Události ve světě:
Vznik Bangladéše (bývalý Východní Pakistán)
USA zahajují politiku zmírňování napětí se SSSR a Čínou.
Vznik Bangladéše (bývalý Východní Pakistán)
USA zahajují politiku zmírňování napětí se SSSR a Čínou.
Rok 1972
Škola:
V místní škole vládl za učitelky Ondráčkové Anny hezký vztah mezi žáky a samotnou učitelkou. Během školního roku se uskutečňovalo několik vycházek do okolí obce Vyšehoří a na závěr roku byly uspořádány velké výlety po naší vlasti. Žáci navštívili Babiččino údolí, ZOO ve Dvoře Králové, Moravský kras a Macochu, jeskyně Na Pomezí a zámek Javorník, Třebechovický betlém a další památky.
Aby byl při výletě autobus naplněn, jezdili se školou také rodiče žáků a důchodci z obce.
Ze školy letos odešli tito žáci: Bartošová Jana, Zigalová Hana, Chaloupková Alena a Volfová Jitka.
Do pátého ročníku letos přestoupili tito žáci: Baslerová Marta, Urban Ivo, Ondráček M. – syn učitelky, Chmelařová N., Navrátil Jiří a Kvapil Milan.
Oslavy MDŽ:
Každoročně pořádal MNV oslavy MDŽ ve svém kanceláři. Zváni byli všichny důchodci z obce k malému posezení a poblahopřání od zástupců místního národního výboru. Zde se nacházejí velmi hodnotné a cenné snímky našich rodáků, kteří již nejsou mezi námi. Blahopřání vyjadřuje předseda MNV pan Štodt Jaromír a Jánětová Anna všem pozvaným.
V místní škole vládl za učitelky Ondráčkové Anny hezký vztah mezi žáky a samotnou učitelkou. Během školního roku se uskutečňovalo několik vycházek do okolí obce Vyšehoří a na závěr roku byly uspořádány velké výlety po naší vlasti. Žáci navštívili Babiččino údolí, ZOO ve Dvoře Králové, Moravský kras a Macochu, jeskyně Na Pomezí a zámek Javorník, Třebechovický betlém a další památky.
Aby byl při výletě autobus naplněn, jezdili se školou také rodiče žáků a důchodci z obce.
Ze školy letos odešli tito žáci: Bartošová Jana, Zigalová Hana, Chaloupková Alena a Volfová Jitka.
Do pátého ročníku letos přestoupili tito žáci: Baslerová Marta, Urban Ivo, Ondráček M. – syn učitelky, Chmelařová N., Navrátil Jiří a Kvapil Milan.
Oslavy MDŽ:
Každoročně pořádal MNV oslavy MDŽ ve svém kanceláři. Zváni byli všichny důchodci z obce k malému posezení a poblahopřání od zástupců místního národního výboru. Zde se nacházejí velmi hodnotné a cenné snímky našich rodáků, kteří již nejsou mezi námi. Blahopřání vyjadřuje předseda MNV pan Štodt Jaromír a Jánětová Anna všem pozvaným.
Bankovky:
V letošním roce byly vydány nové mince po 20 haléřích a 2 Kčs. s účinností od 11. září. Zároveň byly staženy z oběhu mince po 25 haléřích a 3 Kčs.
Kanalizace:
3.11. tohoto roku MNV Vyšehoří podal žádost Okresnímu národnímu výboru v Šumperku na vydání stavebního povolení na zbudování kanalizace na spodní části obce.
Stavba domu:
Letošního roku dokončil stavbu rodinného domku Urban Zdeněk.
Stavba je to veliká, patrová se dvěma bytovými jednotkami.
Stavba domu:
Vedle původního domku čís.41 začal s výstavbou svého nového rodinného domku Doležel Ladislav.
Odstěhovali se z obce:
1. listopadu se z naší obce odstěhoval Jan Musíl, manžel MusílkovéMarie, (Krobotová Marie), do Chrudimi, kde si postavili svépomocí byt v paneláku.
Přistěhovali se do obce:
Zároveň 1. listopadu se do domu ke Krobotovým přistěhovali manželé Zatloukalovi, (jejich dcera Ludmila), z Otrokovic, kteří se tam odstěhovali před dvěma roky.
Sňatek uzavřeli:
V tomto roce se provdala Vařeková Marie ml. s Kvapilem Miroslavem - rodáci a sousedé z obce.
Sňatek dále uzavřeli Osladil Jan s Navrátilovou anou - rodáci a sousedé z obce.
Dne 14. října se oženil Pavlík Bohumil se Zdenkou Pavlíkovou roz. Fojtovou z Postřelmůvka.
Narodili se:
Krmelová Petra
Kvapilová Jana
Janebová Alena
Horák Antonín
Události ve světě:
Británie nastoluje římou vládu nad Severním Irskem
Teroristé zabíjejí izraelské olympioniky v Mnichově
Cejlon získává nezávislost jako Srí Lanka
Razítka používaná v 50. až 70. letech tehdejším Místním národním výborem a Radou MNV ve Vyšehoří za vlády komunismu:
V letošním roce byly vydány nové mince po 20 haléřích a 2 Kčs. s účinností od 11. září. Zároveň byly staženy z oběhu mince po 25 haléřích a 3 Kčs.
Kanalizace:
3.11. tohoto roku MNV Vyšehoří podal žádost Okresnímu národnímu výboru v Šumperku na vydání stavebního povolení na zbudování kanalizace na spodní části obce.
Stavba domu:
Letošního roku dokončil stavbu rodinného domku Urban Zdeněk.
Stavba je to veliká, patrová se dvěma bytovými jednotkami.
Stavba domu:
Vedle původního domku čís.41 začal s výstavbou svého nového rodinného domku Doležel Ladislav.
Odstěhovali se z obce:
1. listopadu se z naší obce odstěhoval Jan Musíl, manžel MusílkovéMarie, (Krobotová Marie), do Chrudimi, kde si postavili svépomocí byt v paneláku.
Přistěhovali se do obce:
Zároveň 1. listopadu se do domu ke Krobotovým přistěhovali manželé Zatloukalovi, (jejich dcera Ludmila), z Otrokovic, kteří se tam odstěhovali před dvěma roky.
Sňatek uzavřeli:
V tomto roce se provdala Vařeková Marie ml. s Kvapilem Miroslavem - rodáci a sousedé z obce.
Sňatek dále uzavřeli Osladil Jan s Navrátilovou anou - rodáci a sousedé z obce.
Dne 14. října se oženil Pavlík Bohumil se Zdenkou Pavlíkovou roz. Fojtovou z Postřelmůvka.
Narodili se:
Krmelová Petra
Kvapilová Jana
Janebová Alena
Horák Antonín
Události ve světě:
Británie nastoluje římou vládu nad Severním Irskem
Teroristé zabíjejí izraelské olympioniky v Mnichově
Cejlon získává nezávislost jako Srí Lanka
Razítka používaná v 50. až 70. letech tehdejším Místním národním výborem a Radou MNV ve Vyšehoří za vlády komunismu:
